str. 45
chetku, že je mu zima. Hoch číhá na strašidlo, jde za ním až ke Ka-čenčinu hrobu, hrůzou zemře.
Zbývá konečně podivná nábožná povídka, kterou zapsal Peck (č. 40) v své rukopisné sbírce z Valašska, odkud známe také podivnou povídku Bayerovu (II. č. 2), s níž má Pecková povídka některé rysy společné. Tři hoši vyzvou svá děvčata, aby za nimi přišla v neděli do hor. Dívky zabloudí do chalupy, kde bydlí „Samojezc". Zabije dvě, když ho nechtějí, třetí svolí, je přivázána k sloupu. Samojezc odejde, dívka vyvrátí sloup, najde pod ním šaty a peníze, prchne. Cestou ji schová sedlák v obilí na voze. Samojezc běží za dívkou, ptá se lidí, trhajících konopí, ale ti mu odpovídají výkladem co budou s konopím dělat; podobně lidi na bramborách. Toto bývá v některých povídkách o dětech u lidojedů. Dívka jde sloužit, pán si ji po smrti své paní vezme, mají dítě s hvězdičkou na prsou. Samojezc se dá k pánovi za sluhu, v noci zabije dítě, nůž položí matce do lože. Pán se ptá sluhy, co má s vražedkyní dělat, sluha žádá, aby mu ji dal. Odejde od pána s ženou a s mrtvým dítětem, odpočívá cestou na zábradlí mostu. Žena ho svrhne do vody, pak ponoří na radu starce mrtvolku do studánky, dítě oživne.
Celkem: jde o krvavou látku, jakých přešlo víc do evropské literatury z Anglie, a není bez významu, že první zmýika o ní je anglická. Látka byla upravována, lokalisována překlady, rozlezla se Evropou, křížila se s jinými strašidelnými texty a prosákla do podání buď letáky neb povídkami v sbírkách a kalendářích. České texty ukazují, že byla zpracována mnohokrát a jednotlivé povídky svědčí o mnohých neznámých knižních pramenech. Neboť lidoví vypravěči, tak jako děti, varují se rušit původní kostru, kterou znají. Mění základ jen z nedopatření, ztrátou paměti, neb upravují, zaujati vyprávěním, drobnou výzdobu, po případě přejímají z podobných motivů. Texty, tak různě zpracované jako české, ukazují mnohem spíše k rozmanitým předlohám než k tvůrčí fantasii pohádkářů.
Josef Janko :
Kdo jest slovenský Pikulík ?
Pojednati o Pikulík u, slovenském „hospodáříčku", vábilo mě už dávno a výslovně jsem se na tom ustanovil r. 1926 ve „Sborníku Zubatého Мνήμα",1) hodlaje ovšem ještě pokračovati ve sbírání
1) Srv. tamže str. 1., 14., 16., kde se činí také zmínka o nizozemském piek, „čert", jež je jistě původu bájeslovného a o nějž zavadíme ke konci této stati (viz str. 57, p. 21), a dále o stě. pikús, pik aus, pik auš, přezdívce Českých bratří, jak vysvítá z dokladů hlavně u Korandy ml. (1424— 1519): tito pikús o v é falšujíce vieru odešli; proti jinému pikúsovi bez peřie (zde Koranda etymologisuje, hledaje ovšem v „pikús" latinské p i c u s, „datel"!); přestaň na tom, pikharte... protož ty, p i k ú s e, zacpe] ústa. A bosák Jan Vodňanský (Aquensis) zaznamenal rčení: pikúsovépikel slévají (také se říkalo „piksu slévati"), a to ve spise z r. 1524 „Locusta-rium de sectis et diversitate atque multiplicatione Begardorum in terra
|
