str. 46
materiálu národopisného a zvláště bájeslovného — až mě v poslední době dvě práce romanisty a badatele ve vědě náboženské z Washingtonské university A. H. K r a p p e h o2) podnítily jednak k souhlasu, jednak k odporu, jak ukáži v řádcích následujících.
Krappe, jejž bych nazval odborníkem v hledání dioskurů, t. j. daimonů blíženců, přidružených zpravidla k vyššímu přírodnímu božstvu — řecko-římští blíženci Kastor a Polydeuke s-P o 11 u x na př. byli dokonce synové hromovládce Dia-Jupitera —, Krappe tedy nejen že se zabývá blíženeckými bůžky germánského kmene Naha-narvalského jménem Alci (srv. Tacitovy „Germanie" hlavu 43) a vedle mnohých jiných paralel se dotýká při tom staroitalských bratří a blíženců Picumna a Pilumna (podle Varrona byli to „dii conjugales et dii infantium"), on právě s téhož hlediska při- -stupuje k řešení významu bytosti i jména baltského Pikuls, který je v očividné souvislosti s naším Pikulíkem, o němž však Krappe neví. Přes to, jak se lze zpředu domnívati, bude nám Jen s prospěchem poznati hlavní výtěžky Krappova badání.
Vycházeje z údajů františkána Šimona Grunaua z Tolkemit, kronikáře pruského asi z r. 1520 (1517—26), jejž proti M. Töppenovi pokládá v podstatě za věrohodného, když vypráví o tehdejších zbytcích pohanského kultu soustředěného v staropruském, dnes neznámém Romové v Nadrovsku kolem posvátného háje a dubu s trojicí bohů Per kun s, Potrimps a Pikul s,3) hledí Krappe dotvrditi
Bohemlae, t. j. kniežky vo prvotním východu těch pekelných [mnou vytčeno!] kobylek (t. Pikhartů čili pikousů) a kterak sú po krajinách lezly a skákaly, až i českého království doskočily, a vo jich rúhání". Co je to pikús? Je to najisto slovo hanlivé (Palkovič uvádí sic. pikauš „podvodník" a Herzer má obecné významy „Kabalist, Ränkeschmied, Komplotist"), i tušil jsem dříve (1. c.) v něm prvotnou podstatu bájeslovnou, jako by místo útvaru p i k u 1 a, -o 1 a, s příponou smyslu nijak pejorativního, bylo nastoupilo označení sice ještě praslovanské,■ avšak mladší příponou -us- (ne již -uch-) opatřené, totiž určitě deteriorní * p i k-u s-ъ; avšak dnes, právě proto, že p i k ú s bylo jen a jen přezdívkou Bratří a že slovo to v slovenštině, kde přece „piku-lík" vládne, vůbec není domorodé, nevidím v něm nic jiného než zjednodušení delšího pik(h)art „Český bratr", stále jako složenina pociťovaného, v pik-, rozšířené ovšem příponou snižující, asi tak, jako z mam(e)luk vzniklo po mém mínění mam 1-a s nebo z Kettenhändler válečné k e ť a s. Nejvýše bych připustil pochopitelné přiklonění slova pikús a t. p. k představě peklaakPikulovi (v. níže o něm v textu str. 56—57), pokud tenkrát — v 15. stol. — ještě mohl býti vzpomínán mezi lidem, s jedné strany a k slovům piksa, pikel, „Ränke, spikováni", se strany druhé. Z tohoto důvodu o pikús v dálejšku již nejednám. Jako osobní příjmení vyškytá se Pikús již r. 1521 (v St. Letop.; doklad ten i ostatní v. u Flajšhanse, „Č. přísloví", I., 2, 156).
2) Práce ty jsou: Les dieux jumeaux dans la religion ger-manique v „Acta philologica scandinavica", VI. (1931), str. 1.—25., a Pikuls v „Indogerm. Forsch." L. (1932), str. 63.—69.
з) Zde se už nyní ocitáme u ožehavé otázky spolehlivých pramenů pro baltskou mythologii. Jistě že dnes úplně zavrhneme domnělý staropruský nápis na praporu prý z r. 533 po Kr., zachovaný nám nepřímo a pokládaný kdysi, r. 1904, i mladým Bugou za pravý (přece nebude staropruský vojevůdce vypočítat takto učeně své patrony [v překlade]: „Trojice nejvyšších. bohů: Patoldéus, Perkunas, Patrimpas"!). Co se týká svědectví mnohem pozdějších, jest zajisté na místě skepse, která vyznačuje práce čelných.
|
|
