str. 47
toto udání svědectvím dvou biskupů humanistů, Jiřího Polentze a Pavla Sperata, z r. 1530, kdy ve výzvě k duchovenstvu, aby potlačovalo zbytky staropruského pohanství, připomínali tito dva vrchní pastýři duchovní mimo jiné také tato božstva nás zajímající spolu s jejich římskými ekvivalenty: Potrympus, Bardoayts = Castor et Pollux, Parcuns = Juppiter, P e c o 1 s atque P o-c o 1 s = Pluto, Furiae. Kombinací pak obou uvedených a téměř současných zpráv dospívá Krappe — přiváděje několikero paralel z jiných mythologií a za předpokladu, už dříve J. Bendrem4) učiněného, že onen Bardoayts byl jen hypostasí, tedy jaksi zdvojením boha Potrympa — k pruské a v širším smyslu i baltské triadě nejvyšších božstev, jimž vévodí hromovládce a „bůh dubu" P e r k ú n (a) s, totožný se staroindickým bohem Pardžanjem (nom. sg. Pardžan-jas), se staroseverským Fjörgynem (nom. sg. Fjörgynn) a se staroslovanským Perunem;5) P o t r i m p s a Pikuls (zvaný též P e c o 1 s nebo P o c o 1 s) jsou podle Krappa blíženci, přidruženými právě k „Juppiteru" pruskému Perkunovi a rozlišenými mezi sebou tím, že Potrimps vzezření podle Gronaua mladého byl bůžkem úrody a vůbec orby, kdežto Pikuls vzhledu stařeckého byl, podobně
badatelů v řečeném oboru, jež jsou: M. Toppen, Geschichte der preuß. Historiographie, Berlín, 1853, str. 122 nn.; Ant. Mierzyński, či. „Romowe" (Roczniki Towarz. przyjacół nauk Poznańskiego, XXVII., 1900, str. 97.—218.), knihy „źródła do mitologji litewskiej" (Varšava, 1892 a 1896; I. díl do konce 13., II. díl do konce 15. věku) a „Mythologiae lituanicae monumenta I. (Varšava, 1892); Alex. Brückner, Starożytna Litwa (v „Bibliot. Warsz. 1897 a 1898, a pak nově pod týmž titulem r. 1904, 166 stran). A tuto skeptickou linii se snažil též autor přítomné stati zachovati. Avšak v jedné věci soudí, že se oněm pozdním zpravodajům, většinou z kruhů církevních, křivdí: totiž že by si byli mohli vymýšleti dokonce jména božstev (mohlo se jim při-hoditi arciť vážné nedorozumění) a že by byli funkce uváděných božstev jednoduše přibásňovali podle bájesloví antického nebo severského — mnich Grünau ■— nebo podle představ křesťanských bez nijakého reálného podkladu v životě a konání a víře starých Baltů. Toto stanovisko uplatňuji i dole ji při výkladu vlastním o Pikulsovi a t. p., kde vůbec nepadá na váhu svědectví mnicha Grunaua (fałszerze i podle Mierzyóského a Brucknera, který jen kopíruje zprávy Adama Brémskeho o pohanství severském), ale zato jsou platnými články veškerých vývodů: l', věrohodná svědectví zpravodajů jiných, 2. paralely finské a estonské, 3. bezpečná existence kořene pik- spolu s významem jeho už dříve zjištěným. Krappe ovšem měl za pomocníky jenom články 1. a 2., ale právě tam lze propagátoru kořene p i k-s ním souhlasiti plně. Ostatně v Kuhns Zs. 48 (1918), 191, hodila se i A. Brücknerovi dobře S. Grunaua jedna zprava, jistě původní, za doklad.
4) V článku „Zur altpreussischen Mythologie etc." v „Altpreuss. Monatsschrift", IV. (1867), str. 98 n., zvi. 101.
5) Vznik těchto jmen je nám dnes zplna jasný a názor ten běžný; proto jest odmítnou ti někdejší pokus A. Mierzyůského (Romowe, 127), vykládati je z P e r-k-u n a-s (od peru, práti), jakož by vůbec neškodila linguistická revise všech jim a i jinými přednesených výkladů k mythologii baltské. Základ pravý: * p e r k v-u n-o s, „Eichengott" (srv. i latinské, arciť na počátku slova spodobené q u e r c u s, „dub", i keltsko-lat. jméno pohoří, duby porostlého, H e r c y n i a, vlastně [P] erkynia, „Hercynský, t. j. dubový, les"), tedy „bůh dubový". Staroseverské Fjörgynn znamená totéž, kdežto got. fairguni, strhnem, f e r g u n n a, střhněmecké Virgunnia, Virgunt (opět vi. „Eichwald") značí „horu" (ta něm. jména pohoří obkličující Čechy); o stslov. P e r u n ъ srv. Brückner, Kuhns Zs. 48, 1918, str. 167 a j.
|
|
