jako řecko-římský „Pluto", bytostí sice též chtonickou, tedy božstvem úrody zemské, ale zároveň bohem zemřelých.

Konec konců soudí Krappe,6) že nejen Perkuns, nýbrž i sám Pikuls, jak zvláště také svědčí jméno estonského, prý od Baltů přejatého boha hromu P i k k u (Pikne, Piker), byl božstvem dubovým neb aspoň stromovým, dále že dvojice baltských blíženců se snad původně ani nejmenovala Potrimps a Pikuls, ale — jak prý prozrazuje obvyklé stupňování v takových sounáležitých jménech bohů — Pecols aPocols. Tak se autorovi zjednodušil problém náboženský a slovozpytný zároveň, takže si otázky po původu jména Potrympus, s nímž přece stejný základ má název ještě dalšího boha v onom admoničním spise z r. 1530 jmenovaného Autrympus, vůbec nevšímá a soustřeďuje své úsilí na výklad jména Pikuls.

A etymem tohoto slova stanoví sice zcela správně kmen pik-, pek-, shledává jej však jakožto romanista jediné v názvu „datla" (lat. picus, pica, jihozáp. franc. pik, novoprovenc. p i, novofr. pivert < picus viridis, něm. baumbicker, švýc. t a n n e n-b i c k e r, angl. woodpecker, dial. [Yorkshire] pickatree, dán. traepikker, norv. traepikka atp.) — ak této etymologii přizpůsobuje i všechen svůj další názor nábožensko-vědecký. Opíraje se totiž o to, že datel je zejména ve francouzském a i germánském pojetí lidovém ptákem věstícím dešť a po příp. bouřku (volá podle Francouzů prý plui! plui! nebo pleu! pleu! a jmenuje se i plieu, podle Němců volá prý geuß! geuß! a slove proto Gießvogel, Wasservogel, Regenpfeifer, s čímž se shoduje i několikero názvů anglických, jako rainbird, rain-fowl, storm-cock, weather-cock, weathe r-h a t c h e r, švédských jako rignfagl, ragnpytta, regnbräke, konečne francouzské picdelapluie a avocat demeunier „patron mlynářů, kteří by bez deště nemohli mlít"), dovoláva se Krappe dokonce modlitby estonského sedláka ze XVII. stol. k bohu opět hromovládnému P i c k e r nebo Picken (srv. s tím hořejší jméno Pikku atp.) za blahovolnou podporu orání a setí, za odehnání všech černých, hustých mraků do dálky, aby se obilí lesklo jako zlato a sláma jako měď — a v souhlase s tím vším, k čemuž přistupuje ještě Grimmova rovnice est. Pikker (Picken) . finskému pitkäinen „hrom", dochází závažného a zároveň překvapujícího výsledku, že baltský Pikuls, jejž jsme poznali přidruženého k bohu dubu a hromu Perkúnovi, byl také sám bohem deště v podobě datla.

I tuto přináší autor poučné paralely k tomu, že blíženci ať božští či lidští bývají způsobem snadno pochopitelným symboly nebo božstvy, zkrátka nositeli úrodnosti jak rostlinné (polní), tak živočišné (lidské): mívají proto důležitou úlohu v kouzlu dešťovém a jevívají úzkou spojitost s datlem. Sem patří pověst o P i c o v i, daimonu, ale vlastně posvátném datlu Martově, jenž živil blížence Romula a Rema, syny Marta a Rey Silvie; v Attice byl otcem blí-