ženců Iasiona a Triptolema král K e 1 e o s (== Datel), jenž bohyni pozemské úrody Demeter kdysi pohostině přijal (Demeter naučila za to Triptolema orat a sít, Iasiona pak pojala za chotě v zemi třikrát zorané); konečně jsou semitští božští blíženci dětmi hromo-vládce Hed(d)ada (Hadada), t. j. „Datla" a t. pod.

Potud Krappe. Jako posuzovatel jeho mohl bych sice s bájeslovného hlediska povšechně vytknouti to, že svých co do podstaty většinou správných neb alespoň pravděpodobných výsledků nedo-spívá vždy železnou logikou, nýbrž spíše jakousi intuicí (srv. na př. jen konečné, nahoře připomenuté vyloučení boha Potrympa z diskuse), jsem však nucen se stanoviska slovozpytného pronésti výtku mnohem závažnější tu, že po té stránce se ukázal toliko ro-manistou, zvyklým vycházeti hlavně z vulgární latiny a vedle toho řidčeji z germánštiny neb arabštiny, že však úplně zklamal v úloze srovnávacího jazykozpytce ve smyslu širším, a to proto, že pracoval s materiálem kusým, pomíjeje po té stránce důležité zjevy indo-evropské (italská jména, ač nositele jejich zná, Picus, Picum-nus atp. a Pilumnus, slovanská jména P i k u l, -í k, atp.), že se tedy spokojoval, nevyčerpav všech premis, jen povrchní, neúplnou indukcí a že se zejména ani zdaleka nepokusil odpověděti k otázce po původu a vlastním významu „kmene", lépe řečeno, kořene pik-(pek-). A právě k této otázce pisatel přítomné stati může podle svých dosavadních studií7) dáti uspokojivou, ba bezpečnou odpověď a učiniti ji východištěm veškerých svých vývodů dalších; pomoc a oporu pak, kterou mu místy při tom zrovna ve věcech bájeslovných poskytnou hořejší dedukce Krappovy, nám aspoň v základních rysech známé, už zde jednou provždy vděčně uznává.

Lze ostatně bez nadsázky poznamenati, že se mně prvnímu zdařilo stanovití prastarý, patrně praevropský kořen původně inter-jekcionální pik-, jehož základním významem byl „zvuk při nárazu ostrým, bodavým předmětem", jenž se dál při dětských hrách vůbec (pik! zde ==■ „trefil, stihl jsem") a zvláště při jarních hrách s barevnými velkonočními vejci, do nichž a o něž se „p i k a l o" jednotlivě nebo dvěma stranami proti sobě se spojivšími nebo „s-p i k l ý m i" (odtud úsloví pik spolu n. pikmezivšecky, dále výrazy spiknu-t í anebo p i k-s a, toto útvaru rovněž slovesného, vzešlého z interjek-cionálního základu a dnes zastaralého). Jaký smysl měly ony jarní hry? Smysl zprvu nábožensky symbolický, aby znázorňovaly probuzení, omlazení a zejména oplodnění zimní přírody. Avšak nejen příroda, také lidstvo samo mělo se na jaře obroditi a rozmnožiti: některých her se účastní děvčata i chlapci (na Prachaticku a Netolicku nabízejí dívky vajíčka kpekání chlapcům, kteří se jim líbí) a při t. zv. r o d i č o v á n í, kdy chlapci'(pak děti chodské vůbec) házejí za přítomnosti