Co muže podle toho býti podstatou onoho živitele Romula a Rema Pica ? Po mém mínění buď jen zosobnění samého ptáka datla, jenž je usilovného živení — a ovšem také vyhledávám pokladů a tajností (bylť proto věštcem Martovým) — nadmíru vhodným symbolem, anebo je to božstvo rolí, bůžek polní, později i lesní přírody (v této poslední funkci blíží se pak Faunovi), symbolisující vzrůst a úrodu její, zvláště také hnojení polí, takže bývá ztotožňován s.Picumnem a Pilumnem. Jeho jméno by bylo tedy jen primitivnějším útvarem jmen odvozených příponami dalšími a znělo by P i k-

o - s, t. j. „tak neb onak, motykou nebo i prvotným pluhem, zahro-cenou větví, do země, po příp. do hnojiva k rozestření určeného b o-dajíc í". Na všechen způsob původní úkon toho daimona zatemněl, neboť se stává v pozdějších bájích bojovným hrdinou, jenž loví —■ rozumí se, že se zbraní v rukou — v lesích a je konec konců proměněn v datla. Jeho chotí jest jmenována i Pomona, bohyně sádů a ovocných stromů, jejímž chotěm bývá však zpravidla staroitalský (původně etrurský) bůh úrody, vlastně „bůh proměn" v přírodě

1 životě Vertumnus (Vortumnus), jehož funkce se mění během roku (annus yertens).

Při Picovi nějakého kouzla dešťového, přes jeho spojitosti s datlem, jsme naprosto nenašli.

Na půdě poněkud jistější než dosud budeme se pohybovat při zkoumání povahy onoho Picumna a Pilumna, v nichž Krappe po mém soudě právem spatřuje božské blížence, kteří mají tentokrát zvláště těsný vztah k plodnosti živočišně lidské.9) Neboť je tu především závažné a přímé svědectví Varronovo z doby kolem Kristova narození' (v díle „De vita populi Romani"), že těmto „diis coniugalibus Pilumno et Picumno", již v Serviově interpretaci Vergiliovy Aeneidy (4. st. po Kr.) šlovou infantium dii, „in aedibus lectus sternebatur", že tudíž byli uctíváni jakožto ochránci manželského požehnání na dětech. S tím by se dobře shodovala etymologie, vyplývající ze základního ртк -, rozšířeného o sufix - umn-o-s, který je patrný v lat. al-umnus od alo, -ěre s významem mediopasivním v době klasické a posud („ten, kdo jest živen, chovanec"), v staré latině u Piauta však s významem aktivním „qui alit"; srv. i příbuzné germánské substantivum slovesné na př. v gótském waldufni n. z wald-umn-i „vláda'1 od w a 1 d a n „vládnouti" atp. Hlásková změna germánská, právě vytčená, má ostatně zcela zřetelnou obdobu zrovna také v oskickém druhotvaru našeho bůžka Pik ufn. Tedy -^Pik-umn-os „kdo naráží, se zaráží atd." velmi dobře se hodí za označení a tím i za zosobnění „Phąlla" nebo — se širší platností — úkonu oplodňo-vacího vůbec. Z toho potom plyne snadno jeho a druha jeho funkce jakožto „dii agrestes", kde se tedy Picumnus může uplatniti tako-