Vkročme nyní na území baltské, které se zdá po stránce bájeslovné sice svůdné, ve skutečnosti však je dosti nejisté. Přispívá k tomu skrovný počet a kusost pravých (ne vybájených) zpráv, jež nadto ještě jsou pozdní, až z 15., 16. a 17. století, kdy i u starých Prusů řád Německých rytířů setřel pokřestěním leckterou stopu a i památku pohanství. A právě v příčině heuristické, ve shledávání a filologicky kritickém ocenění vzácného toho materiálu, vedl si Krappe, jak jsem již v čele stati na to narážel, nedosti pečlivě a pevně. Nejsa sice sám nikterak přesvědčen o naprosté nehodnověr-nosti mnicha Šimona Grunaua, jako by jeho zpráva o Romové z r. 1520 byla pouhým plagiátem zpráv Adama Brémskeho o bozích staroseverských, přece nemohu na druhé straně souhlasiti s tím, aby Krappe, patrně podle příkladu Jokybsa Laukysa (Dovkonta) ve spise litevsky psaném „Buda Senoves Letuviu Kalnienu ir žamaitiu" (Petrohrad 1845), z trojice bohů Grunauem jmenované (P a t o 11 o, Po-trimmpo, Perkuno) prvního boha kromě jediného místa své francouzské práce12) prostě a mlčky nahrazoval bohem Pikuli-s e m. Ostatek jsem rád, že právě pro neexistenci Pikulisa u Grunaua se nemusím tímto přece jen silně podezřelým pramenem vůbec za-bývati.

Zbývá tedy ze svědectví pruských jen povědomý nám admoniční spis „Agenda Ecclesiastica" z r. 1530, kde Peccols a Poccols se interpretují jako Pluto atque F u r i a e, tedy jako božstva zemřelých, což souhlasí s údaji nových redakcí uvedené „Agendy" jednak Jana Maleckého („Libellus De sacrificiis et idolatria vete-rum Borussorum etc." 1551), jednak Jeronýma Maleckého („War-hafftige Beschreibung der Sudawen auf Samland sambt jren Bock-heyligen und Ceremonien" asi r. 1560, 2. vyd. před r. 1564): P o c c-lus (Pocklus) „deus inferni et tenebrarum" a Poccollus atp. „deus aeriorum spirituum, die fliegenden geister oder Teuf fei". Nehodlaje na podání zpráv zapsaných tehdejšími duchovními nic mě-niti a zavrhnuv už výše Krappovu eliminaci boha Potrympa ve prospěch boha P í k u 1 a,13) chtěl bych zatím, bez bližšího vysvětlení tvaru jména, vytknouti jen to, že označení P e k o 1 a jakožto boha podsvětí mělo asi přece svůj původ už v představách pohanských a nikoli teprve v degradaci oněch bohů skrze křesťanství, takže by Krappe mohl míti pravdu v tom, že to bylo sice božstvo mrtvých, avšak zároveň — podobně jako Pluton s Persefonou — božstvo chto-nické, podzemní a zemské, skýtající člověku bohatství a štěstí úrodou polní nebo i jinými zemskými poklady (kovy). Při tom nekladu ovšem vůbec váhy na to, že známý nám už Litevec J. Laukys (Dov-kont), — ten, jenž dosadil Pikulisa do trojice Grunauovy, takže platí o něm určení, svědčící u Grunaua Patollovi, že byl vzhledů stařeckého a bůh mrtvých („ein irschrecklicher got des nachtes spuk im hause zu treiben, sunderlich in den hofen der edlinge") —■