tedy že J. Laukys chotí svého „P y k o 1 a nebo zlého bůžka (p i k-tojo Dijwo)" učinil Gil t i nu, podle Frischbiera „die würge und pestgöttin, oder der tod".14) Zato si však jen ještě připomeňme zprávu J. Praetoriusa, vlastně H. Schultzeho (1630-1680), že „die jetzigen Nadrauer, Sälavonier, Sudrauer pp. haben den gebrauch, wenn sie im Spätherbst das vieh einstallen, pflegen sie in den ochsenstall einen ochsenkopf, in dem Pferdestalle einen pferde-kopf hineinzuhängen", což podle zpravodaje bylo původně asi dárkem (rozuměj: symbolem oběti) Pikullovi na udobřenou.15)

Jinak se setkáváme na půdě baltské s významem už pokřestě-ným „ďábel", jak to dosvědčuje dnešní litevské pikulas a lotyšské pikuls, u Szyrvida (1564—1631) v útvaru p i k t i s; také tvar Piktulis se nalézá a zcela prostě utvořené P i k i s, a ovšem ještě obměny útvaru nejběžnějšího Pikullis, Pikuols vedle uvedených již forem s kořenným -e- (-o-): PekoTs a Pokols.

Není divu, že při té málo vydatné žni co do údajů lidovědy baltské už J. Grimm a po něm A. H. Krappe se ohlíželi po paralelách a názvucích mimobaltských, totiž estonských a finských, tedy u národů sousedních, byť neindoevropských. Jsou to zejména postavy a jména estonského hromovládce P i k k u nebo též P i k n e, P i k e r, dále finské slovo pro „hrom" pitkäinen (m. *piktäinen). Zpravidla se tu pomýšlí na přejetí těchto božstev a jejich jmen se strany Ugrofinů od Baltů i podpírá se tento názor tím, že estonský P e r g e 1 a finský P e r k e 1 e (dnes křesť. „ďábel" nebo „peklo"; Laponci mají zase od Finů per k al „ďábel") je přece očividně obměnou baltského hromovládce Perkuna a mordvinský Por-g u i n i „bůh hromu" (k tomu purginepac „pán hromu" a asi též pirgene „bouřka, hrom") rovněž se jeví vypůjčeninou z jazyka patrně staroseverského. K tomu jest však podotknouti, že také Estonci (a Finové) stanuli na půdě praevropské a že tedy jejich hromo-vládná božstva mohla zčásti býti zcela dobře také samostatně převzata ne od sousedů, nýbrž ze samého substrátu předhistorického a pojmenována útvary nezávisle na baltštině vzešlými ze základu p i k-, dokonce s odvozovacími příponami n- a r-ovými (P i k n e, Piker), tedy jinými, než jaké jeví jazyky baltské.16)

Ale ať tomu bylo tak neb onak, svědectví estonská mají značnou hodnotu průkaznou. Vyrostla-li samostatně vedle zjevů baltských, jsou alespoň nadmíru poučnou folií těchto; jsou-li však výpůjčkami z baltštiny, zrcadlí nám věrně a názorně nejstarší bájeslovné poměry baltské, resp. toho druhu poměry na staroevropské půdě Balty zabrané. Na všechen způsob vynořuje se tu před námi obraz hromovládce opatřeného „píko u" jakožto hromovým klí-