nem, jimi bil do stromů, do polí, do dobytka i do lidí, a oplodňuje tím a obrozuje blahodárným deštěm veškeru vegetativní přírodu, pomáhal zemědělcům k hojné úrodě, ke zvýšenému blahobytu, jak se toho estonští sedláci výslovně prosbami k němu dožadují;17) že by z citátu Krappova nutně bylo uzavírati na existenci „boha deště v podobě datla", jak se to Krappe snaží dotvrditi uváděje tento názor o „woodpecker-godu" u dvou zkoumatelů, jak se domnívám, jen diletantsky hádajících, z nichž alespoň jeden vlastně jen plaguje ■— toho nemohu naprosto uznati. Zato třeba zde doložiti, že onen hro-movládce P i k k u atp. spojoval v sobě vlastně dvě stránky daimon-ské povahy a činnosti, jednu člověku přejnou a druhou jemu nepříznivou, vichřicí, kroupami, zabitím mu velice škodlivou, ba škodolibou nebo hněvnou, trestající po případě takovým způsobem skutečné nebo jen domnělé poklesky lidské. O primárním kouzlu dešťovém nemůže ani zde býti řeči, ač ovšem ona dobrá stránka, soudí-me-li podle vzpomenuté modlitby ještě v 17. stol. běžné, měla rozhodnou převahu. Proto také degradaci na „ďábla" křesťanského propadl u Finů a Estonců spíše přejatý od Baltů „P e r k ú n a s", zvláště ovšem a nejspíše i původně u Finů, kteří ani nijakého svého, t. j. praevropského * P i k k a nezachovali.18)

Toť poměry ugrofinské; jak bylo vlastně u Baltů? Není pochyby, že u nich — ať hodnotíme svědectví sousední jakkoli — etymologie vede rovněž k představě praevropského boha s hromovým klínem, živícím i ničícím, v ruce; základem jeho jména bylo pik-buď jen s obyčejným odvozením i-ovým (* Pik-i-s), anebo s odvozením -ul-ovým k vystižení sklonu nebo vlastnosti „pikací", t. j. hromem bijící (srv. lat. b i b u 1 u s „rád pijící", creduluś „lehkověrný", tremulus „třesoucí se, třesavý", gótské s a k u 1 s „streitsüchtig", slahuls „zum Schlagen geneigt" atd.), tedy Pikulas, -is atp., anebo konečně s odvozením t-ovym významu nikoli pasivního, nýbrž aktivního: * Pik-t-is „pikající" (srv. ievr. *sru-t-ós = stind. s r u t á s, ř. ритос „in Fluss geraten, fliessend", * wit-t-os > germ. *wis (s) a z „wissend = weise"), což lze vyložiti po případě také jako denominativum: *Pik-t-is „bůh opatřený klínem" (srv. lat. barba-t-us „vousatý", ž e n a -1 ъ „beweibt" atd.) a * P i k t - ul - i s ovšem změtením útvarů P i k t i s a Pi kulis.19)

Tvoření zde vyložené dálo se ovšem už po způsobu indoevrop-ském, jakož Indoevropané vtiskli vůbec nově získanému, ovládnutému území ráz své vlastní značně vysoké kultury: vedle Pika, Pikulisa atd. se objevil a nad něj se začal vyvyšovati indoevropský přemocný bůh dubový P e r k u n a s (v st. pruštině je percunis „hrom"), usurpuje onu světlou stránku působení spolu s oddaným