kultem dubu pro sebe. A domorodý primitivnější hromovládce, P i-kulis zvaný, ustupoval bera na sebe stránku tmavou, více méně zhoubnou, až se stal z něho jakýsi Zeúc Xxd.iog, vládce podsvětí, kam přece jeho ohnivé střely konec konců zapadaly, když vykonal smrtící, ničivé dílo své. Stal se bohem přírody a člověka umírajícího, pánem duší zemřelých, ve vzduchu polétajících, při degradaci v daimona nižšího řádu bůžkem v noci strašícím. Vedle toho však bylo jej možno usmířiti a potom zazářily opět dobré stránky někdejšího hromovládce, darování hojné úrody, ba i jiných zpravidla skrytých pokladů podzemských, kovových.

Degradaci právě vylíčenou nutno položití v dávnou dobu pohanskou, kde by se mohla nazvati také částečnou hypostasí širokého pojmu boha hromovládce. Avšak Pikulis atd. nebyli ušetřeni ani konečné degradace křesťanské, která po mém zdání začínala se už tehdy, kdy základ jména zřetelně -i-ový (Pik-) byl nahrazován timbrem e- a o-ovým (P e k ols, Pokols), tedy známými stupni z ablauťové řady e-ové. Spatřuji v tom vliv představy křesťanského podsvětí „smolného", kteréž nemá domácího jména od zákl. názvu „smůly" (lit. p i k i s, lot. p i k j i s) odvozeného, nýbrž bylo označováno terminem ze slovanštiny20) vypůjčeným (lit. pekla „peklo", lot. pekle „propast", eles pekle „peklo"). Jen za tohoto předpokladu porozumíme jménu P ę k o 1 s, v povědomé nám „Agendě eccl." uvedenému, kde bůžek se jménem právě tohoto znění vystupuje jako Pluto, kdežto bůh v svém jménu jen málo odstíněný Pokols jest označen nepřesným opisem antickým „F 'u r i a e"; ve skutečnosti se nestalo nic jiného než že se spojené kdysi funkce boha jednoho (vláda nad podsvětnou přírodou a vláda nad duchy zemřelých) rozložily na dvě bytosti příbuzné, jež opravdu mohou srovnávacímu badateli v náboženstvích vnuknouti myšlenku, že zrovna oni dva jsou pravými blíženci, přidruženými — jako kdysi Castor a Pollux — k nejvyšší božské bytosti hromovládné, jejíž hypostasí (ovšem jen částečnou) se oba dohromady jeví. Nějakého zvláštního kouzla dešťového jsme však ani zde nepostřehli.—

Přestupujíce nakonec na slovanské území, máme už předem dojem matného jakéhos odlesku bývalých poměrů jasnějších a vznešenějších: toť zřejmé z chudosti dokladů a výkladů. Křesťanství, jež Slované přijímali mnohem ochotněji než Baltové, resp. staří Prusové, je toho příčinou. Nacházíme vlastně jen nepochybná svědectví západoslovanská, a to 1. polská: pikulik, -iczek „duch domový; trpaslík"; 2. slovenská : Pikul (Pikol), Pikulík „ho-spodaříček, skřítek", chytrý mužíček, tedy duch služebný, jenž přináší svému pánu peníze a hlídá mu dobytek; zavírají jej v nádobě nebo ve skřínce. Má-li kdo štěstí ve hře v karty nebo daří-li se mu výborně koně, říkají o něm, že „má pikulík a". Odvozené významy jsou: pikulka „zručná, hbitá hospodyně" a zvláště „švihlé, malé, všetečné, hněvivé děvče", s čímž se srovnává příměr „děvčátko... chytruo ako Pikulík"; konečně „šašek, Hanswurst, Bajazzo"; 3. české : v jisté hře dětské podle Amerlinga křičelo se