a snad dosud se křičí: Pikola hoří! (Doklady v Briicknerově a Kálalově slovníku, v ČČM. 4, 386; 6, 399 a u Jungmanna, jenž ještě dodává: u jiných Slovanů Pikol, Pikolo „bůh pekelný, Ohr-raundel, Alraun, Spirikux".)

Soudím, že podle zkušeností získaných rozbory dřívějšími nemůžeme v Pikulíku viděti nikoho jiného než zdaimonisovaného vládce podsvětí a dárce štěstí, jakým býval v představě Baltů P i-kul (a) s atp. ještě tehdy, kdy u Slovanů moc jeho vskutku božská dávno vybledla. Proto se spokojuje skromnějším postavením, jaké mají duchové domoví čili „domov (n)íci", avšak zachovává své jméno a prozrazuje svůj bývalý původ a vztah k pohanskému podsvětí i tenkrát, kdy na místo tohoto nastoupilo peklo křesťanské, jak svědčí české úsloví: Mázpekla (t. j. od Pikulíka ; srv. výše výklad pruského Pekols!) štěstí. Jakožto démon, přinášející štěstí a chránící tudíž proti čárům a poranění (na př. i dobytek), býval prostě ztotožňován s „mužíkem" moci čarovné, v jehož podobě přikrajovali léčivý, ba přímo čarodějný kořen rostliny Mandragory officinalis, takže p i k u 1 í k je pak „Alraünmännchen, Wurzelmann" a i „Alraun" sám (Jungmann a Herzer). A ještě jednomu vlivu propadá: stává se apelativem, názvem obecným pro lidi obratné a přejné, ale — toť druhá stránka dávného P i k u 1 a — též pro lidi. hněvivé, jednající se zlobou. Při tom sama odvozovací přípona -(u)l-, která odedávna mohla také zdrobňovati (srv. lat. poreus : porc.ulus, rota „kolo": rotula, filius: filiolus atp.), a zvláště italské adj. piccolo „malý", zjevně vyvozené z našeho kořene pik-, podporovaly u našich lidí představu bytosti drobné, při vší své přičinlivosti a shánivosti dokonce směšné. , ;

Nejtěsnější spojitost nastala však s křesťanským peklem,21) tedy s podsvětím, kteréž proti pohanskému hoří (pročež i Pikola hoří!), jsouc jako již hebrejská Gehenn á = ř. yéswa „ohněm neuhasitelným, až 60krát palčivějším než oheň pozemský, slovem pecí ohnivou". A do tohoto prostředí dostal se přemocný * P i k u 1 o s snad ještě dříve, než bylo pro křesťanské peklo vůbec ještě stvořeno jméno; nebo jinými slovy: protože je jisto, že základem slovanského slova „peklo' (stcsl. p ь k ъ 1 ъ, odtud p. p k i e ł, v gen. sg. p ь k ъ 1 a > p. piekła atp.) jest i evropsko-slovanský název „smůly" * pik- (srv. lat. p i x, picis, ř. Ыцщ za * pik j a, lit. p i ki s), což dalo do slovanštiny pouhé *рь k - místo skutečného 'рьк-ъі-ъ, po příp. рьс-ъі-ъ, jež tedy značí i „peklo" i „smůlu", není tak zcela zavržení hodna domněnka ta, na niž také Brückner v svém „Slown. etym. jęz. p." pod pikulik naráží,22) že