str. 58
do představy „smolného pekla" a vůbec „smůly" se vluzoval obraz baltsko-slovanského „Plutona" Pikula a v tvaru přesně' staroslovanském * P ь k ъ 1 ъ dal vlastní podnět k odvození dosti překvapivému příponou 1-ovou. Tato domněnka zasluhuje jistě pozornosti a uvážení dalšího. Nevadí jí, že samo jméno Pikula, -íka setrvalo proti baltskému znění na hláskových stupních vyšších (-i- a -u- místo -ь- a -ъ-: to se pozoruje častěji, zvláště při útvarech zvukomalebných a interjekcionálních, vůbec expresivních, aniž je tu třeba pomýšleti na přejetí z baltštiny do slovanštiny), a naopak domněnku tu podporuje to, že vedle polského útvaru piekło = „pekl o" (neutrum ustanoveno patrně podle nebo „nebe") žije útvar s degradujícím významem křesťanským piekieł „ďábel", jejž lze vhodně přirovnati jen k českému „z pekla štěstí".
Tato poslední odbočka od vlastního tématu budiž však výslovně zde prohlášena za hypotésu; dřívější zato výklady o P i k o v i, P 1-cumnovi, Pikulisovi a Pikulíkovi buďtež brány a posuzovány — doufám, že se tak stane se souhlasem — jako hotové teorie vědecké, ovšem nové, v nichž se měla znovu plně osvědčiti přímo zázračná plodnost prastarého kořene pik-.
Arne Novák:
Svatopluk Čech a česká píseň lidová.
Ruchovská generace, která v mnohé příčině obnovovala myšlenkové a kulturní hodnoty vlastenecké romantiky české, netajila se svým nadšením pro duševní i hmotnou vzdělanost lidu venkovského a spatřovala v ní, nejinak než pokolení Erbenovo nebo B. Němcové, samu podstatu národního ducha. Dva její čelní představitelé, oba synové venkova, básník J. V. Sládek a romanopisec Alois Jirásek, dali se ve svých zvláště významných dílech látkově i formálně inspi-rovati lidovou tradicí a vytvořili si s její pomocí svůj osobitý sloh slovesný; k. nim podle celého směru básnického tvoření přiřadí literární dějepis patrně také Josefa Holečka a Terezu Novákovou, epiky lidového bytu i ducha, ačkoliv jejich umělecké vyzrání spadá do epochy, kdy vlastní skupina Ruchu dávno uzavřela své účty.
Zcela zvláštní místo zaujímá v tomto zřeteli Svatopluk Čech, ideově nejvážnější a nejmohutnější hlasatel zásad ruchovských, ale
čátku. slova) f i e o 1 s význ. „zákeřný, potulný, nespolehlivý", z pův. *p i-k u 1 a z, po příp. *p i g u 1 a z, tedy z téhož základu jako baltoslovanské *P i-kul (o) s. Nevzešlo tedy P i ku las, -i s z pik t as, a to ovšem ani po významové stránce, nýbrž spiše by se dal pojem „rozzlobený, zákeřný a t. p." vyvoditi z představy božstva hromujícího, patrně se hněvajícího. Zatím ovšem chybí nám jak na východě, tak na západě evropském ještě aspoň jeden spojující článek; setrváme proto při výkladu lit. p i k -t a-s jakožto trpného participia (tvoření speciálně indoevropské) a lit. Pik-ti-s jakožto participia rodu činného (tvoření vlastně praevropské: „bijící"), kdežto staroangi. ficol svedeme na typus adjektiv -ul: fiu gol, „fugitivus" k záp.-germ. f li o h an, „prchati", tedy ficol vi. „snadno bijící, k bití náchylný".
|
