umělecky nejvzdálenější ruchovského typu slovesného, ježto jeho umná rétorika i nákladná malebnost básnická se v ničem nepřiklá-něly ani k písňové hutnosti lidové poesie ani ke zkratkové úsečnosti nerudovské, jak tomu bylo mezi ruchovci; tam, kde se Svatopluk Čech výjimečně —■ na př. v Lešetínském kováři — pokusil vědomě a úsilně o ohlasy písní českých, nesetkal se se zdarem žádoucím: melodii, jíž se podivoval, nechoval jako inspirační poklad na dně své duše básnické — i v té věci možno u něho mluviti o významné podobnosti s Janem Kollárem.

Za to projevů upřímného, ba nadšeného zájmu o lidovou kulturu českou a slovanskou lze u básníka venkovské idyly Ve stínu lípy a programního Zpěvníku Jana Buriana ze všech období jeho života a literární činnosti shledati celý růženec; nejvýznamnější, ale nejméně známé z nich shrnul láskyplný vydavatel Čechova souboru posmrtného Ferdinand Strejček do XXVIII. dílu sebraných spisů Prosa poučná a příležitostná (1909), jehož si badatelé doposud skoro ani nepovšimli; tu se Svatopluk Čech pracemi sice nenáročnými a nepůvodními, ale dokumentárně důležitými řadí mezi nadšené, ač ochotnické pěstitele našeho národopisu, kam se přihlásil již r. 1881 některými staťmi svých Moravských obrázků. Za samostatný rozbor by stál populární článek z Květů r. 1895 Dřevěné stavby české (Sebr. spisy díl XXIX., str. 134—144), vzniklý doprovodem k etnografickým kresbám Prouskovým v ovzduší Národopisné výstavy českoslovanské; spisovatel v něm nenavazuje jenom, na práce Prouskovy a na iniciativní úvahu Jiráskovu České chalupy a stará stavení městská z Květů 1887 (viz i studii Jiřího Horáka, Alois Jirásek a náš národopis ve sborníku Alois Jirásek, 1921, str. 325—327), nýbrž i na vlastní postřehy o lidovém stavitelství na Valašsku z počátku let osmdesátých, ve vrozené skromnosti přiznávaje ovšem, že sám přestával na „pouhých myšlenkách nebo sem tam napsaných podobných výronech citových", kdežto ba-daví národopisci rázu Jiráskova neb Prouskova „přistupovali v oboru tom ke skutečné, plodné práci".

Z doby o mnoho starší můžeme sledovati u Sv. Čecha nadšený zájem o lidovou píseň, nepovznášející se arciť nad úroveň zaníceného horování, u nás od vlastenecké romantiky běžného. Již v mladické kompilační stati Ze života slovanských národů psané doprovodem ke krojovým obrázkům pro Kalendář koruny české na r. 1871 (Sebr. sp. d. XXVIII., str. 6—23)., vkládá mezi výklady o kroji a obyčejích básnicky výmluvnou oslavu ruských dumek, o nichž blouzní takto, aby na konec projevil svůj čistě romantický názor o básnivé duši národa slovanského: „Ony pláčou nad mohylou osamělou, u spuchřelého kříže, s šumnými větry o závod; chvějíce se s ranní mlhou nad vysokými tyčemi stanic kozáckych, vzpomínají dávných hrdin slavných atamanů; v kibitce uhánějí vlaštovčím letejm po moři buřanu; nad praskavým ohněm rozvojníků rozlévají se tichounkou nocí... Písně ty plynou bezprostředně z duše, proudem mocným, neupraveným, umělými pravidly, a přece jaká to krása v nich, jaké to milé obrazy —! V nich prokypuje celá síla