básnického ducha Slovanů!" (na uv. m. str. 23.) S tím současně v Světozoru r. 1871 v populárním článečku Trojka (Sebr. sp. d. XXVIII., str. 23—25) shledává ohlas zvonce ruské trojky v ruských lidových písních a častuškách, které karakterisuje dosti obratně, a 2 nichž jednu cituje i překládá.

S dalším Cechovým projevem o české písni lidové se potkáváme o deset let později, v r. 1881. Její znalost se hlásí z náčrtku Národové o národech (Sebr. sp. d. XXVIII., str. 280—283), po jejích stopách se ubírá na své pouti Valašskem a Slováckem v M o-ravských obrázcích, zachycených a psaných r. 1881 a knižně vydaných r. 1884. Pro naše téma jest důležitá krajinopisná črta я okolí Rožnova Jaro v horském údolí (na uved. m. str. 26 až 36), kde se z ducha kraje a lidu valašského přímo zrodí lidová píseň „Musíš, synečku, zapomínat", působivě rozdělená dialogicky mezi dívčí zpěvačku a mladého zpěváka. Ale není to národopisná, původní kořist Čechova, nýbrž písňový citát, velmi obratně vložený do sóurodého prostředí; básník poznal píseň ze známé sbírky spolku Slávia, Národní písně, pohádky atd. Ř. IL, odd. 4., str. 126, 1880; počíná si tu jako tvořivý poeta, který svobodně užívá literárních pomůcek, nikoliv jako národopisný sběratel a badatel.

V následujícím roce přivedla Sv. Čecha redaktorská povinnost v Květech k vydavatelskému studiu lidové písně. Koupiloť vydavatelstvo Květů osm namnoze vynikajících kreseb Mikuláše Alše ze života vojenského (až na obraz druhý, Květy 1882, IL, str. 587, který zachycuje výjev milostného loučení v hospodě při muzice beze vztahu k vojně) a redaktoru připadl úkol doprovoditi textem, Voják včesképísninárodní, který rozvádí a vykládá české písně vojenské (na uved. m. str. 584—596, v Sebr. sp. d. XXVIII., str. 288— 297). Nejsa valně omezován svými předlohami kresebnými, z nichž tři jsou vypointovány eroticky, dvě pojaty jako výjevy bitevní ä všecky soustředěny na malebné podání vojenského kroje, většinou v dobách minulých, mohl si spisovatel počínati velmi volně: cituje nejprve písně o loučení vojákově s domovem, rozpřádá pak scény mezi vojákem a milenkou, stručně črtá různé motivy odchodu na vojnu, násilnost odvodů, řídkou bojovnou náladu českých hochů a je: jich zalíbení ve vojně, pozastavuje se u různých druhů zbraně a zbroje a jako Aleš končí tragickými událostmi v poli; proti Alšově jadrné lidové zálibě ve vojně á vojsku, promlouvá tu chvílemi antimi-litarista dílem zásadový, dílem sentimentální.

Svatopluk Čech se pro svůj národopisně vykladačský úkol připravil velice bedlivě. Hlavním zdrojem jeho písňových citátů byly ovšem Erbenovy Prostonárodní české písně a říkadla, 1864, zvláště v oddílu Písně vojenské str. 432—463, ale sáhl i k oddílu Písní věku mládeneckého a panenského a několikráte se poohlédl též po moravských písních Sušilových z r. 1872, hl. v oddílu VIL, písní vojenských; pro vznik písně „Rozvij se, rozvij, růže růžičko", kterou cituje podle Erbena, uvádí zprávu Kalinovu, zaznamenanou v Krolmuso-vých Staročeských pověstech, zpěvech atd. I. 1845. Se svými citáty nakládá volně: zpravidla uvádí sice píseň celou, ale někdy vytrhává