z ní jednotlivé sloky, ba i verše, začíná svůj citát z prostředka básně, spojuje několik písní motivicky příbuzných v celek.*)

Jestliže se Svatopluk Čech dovedl vcítiti do situací psychických, z nichž vojenské písně české, dílem i moravské vznikaly, a uměl-li obratně ač nikoliv bez sentimentality postihnouti jejich n-jplň citovou, chybí jeho stati všecko, co by národopisně nebo historicky vykládalo ráz a původ jednotlivých písní a citátů z nich. Nikde si nevšiml Erbenova udání o krajovém původu a místní příslušnosti písňových čísel ani sám obsahovou neb motivickou analysou nepátral po dobovém a lokálním jejich určení: pro něho, jako pro starší romantiky, zůstává lidová píseň česká jednolitým celkem bez časových vrstev a krajového a stavovského odlišení; ani Alšovy výrazné kresby historicky velice ostře determinované, nepovzbudily spisovatele, aby se zamyslil nad stářím jednotlivých písní. Ale hledali bychom marně v Čechově stati také postřehy a poznámky o formální a slohové povaze písní, která píšícího básníka mohla a měla zají-mati —■ nad obsahovou parafrasi se článek nikde nepovznáší a tím nepřekračuje úroveň populární stati, vzniklé z pouhé potřeby redakční. Srovnejme s touto úvahou na př. Nerudovy o něco pozdější feuilletony z Nár. Listů 1891, Dvě slovíčka včas o národní písni (nyní Kritické spisy Jana Nerudy, sv. VI., str. 108—122), psané rovněž perem lehce improvisujícím a rovněž bez složitější přípravy odborné, a, vysvitne nám rázem rozdíl mezi básníkem, jemuž lidová píseň česká byla jenom předmětem citového obdivu a poetou, který ji studoval, prožíval a v ní se i pro tvoření inspiroval.

Podobné snůšky sestavil Svatopluk Čech pro Květy stejnou metodou a ze stejného pramene ještě dvě; obě textovým doprovodem ke kresbám Alšovým. R. 1887 vyšla v II. pololetí Květů (str. 710— 719, dnes v Sebr. sp. d. ХХѴГП., str. 331—339) stať Myslivec včesképísninárodní, komentující pět obrázků, z nichž pouze první lehounce a rokokově mytologisující má kreslířskou pohodu a samostatnou invenci alšovskou, kdežto jeden se k motivům mysliveckým nehodí vůbec. Sv. Čech, jemuž výtvarná. předloha neposkytovala valné inspirace, si prostě otevřel Erbenovy Prostonárodní písně a říkadla v oddílu Písně o stavích, živnostech a jiných stránkách života občanského a vyhledal písně o hajných (č. 21—24) a myslivcích (č. 57—88), sem tam přihlédl i k milostným číslům z oddílu Písně věku mládeneckého; Sušila ani jiných písní tentokráte nepoužil.**) Většinu Čechova textu vyplňují výklady o věrné i ne-