východní i střední Evropě. Její znění, odpovídající celkem dnešnímu, můžeme sledovati až do legendární oblasti středověké církevní literatury. Vzdálený ohlas těchto legend, slynoucích popisy hrůzných pekelných muk, zalehl též do českého pohádkového vypravování o „Jiříkově vidění". Pokud se týká legendární postavy ukrutného loupežníka Zahoře, zatíženého velikou vinou a docházejícího po těžkém pokání milosti boží, domnívá se prof. V. Tille, že tu jde o problém incestu, který se dostal do křesťanství legendami o Jidášovi, a spojuje provinění našeho Zahoře s látkami o Gregoriu in saxo. Výklad ten je velmi pravděpodobný, známe-li dnes původ jména Záh oř, jež přichází toliko u Erbena. Pohádkář a znatel lidových tradic na Chodsku Jan Fr. Hruška vysvětluje jméno loupežníkovo z rodových jmen chodského podřečí Zahoř a Zahoří k, která trvají . dodnes místo původních Řehoř a Ěehůře k.2) Zahoř < Řehoř < Gregorius podobně jako polský Madej < Mathias ukazovali by do legendární oblasti raného církevního středověku. Z téhož pramene je závěrečný motiv záhořovský, příznačný zvláště pro pověsti středoevropské. Motiv o stromě, nesoucím ovoce odpustků, připomíná blouznivou křesťanskou víru v zázračnou moc dřeva kříže.

Než romatickému přesvědčení K. J. Erbena o původní osobitosti a starobylém svérázu lidových pověstí byly daleko vzdáleny jakékoli domněnky o působení umělé literatury apokryfní na vznik lidového podání. Dávaje se jím inspirovati pro vlastní básnickou tvorbu, málokdy označil tak přesně zdroj, z něhož čerpal, jako právě při „Záhořově loži". V poznámkách ke „Kytici" čteme: „Pověst v Čechách, v Polště i v Lužici známá". Tento údaj ověřuje Erbenova pozůstalost. Opíraje se o její záznamy, budu si všímati jen těch podání o Záhořovi, jež neušla pozornosti Erbenově. Ukáže se, že jsou to všechny pověsti polské a lužické, vyšlé tiskem do závěrečné redakce „Záhořova lože" v Kytici, kterou kladu do konce prvního pololetí r. 1852. Ale ne všechny působily stejně. Erben již, když je zaznamenával, hodnotil je kriticky. Kromě nich, a to především, působilo ústní podání domácí.

Z polských pramenů znal Erben pověst „Madejowo łoże", otištěnou neznámým sběratelem v časopisu „Przyjaciel ludu" 1835 [=P], dále podání ve Wójcického „Klechdach ludu polskiego" (1837) [=W]. Třetí versi polskou seznal r. 1843 ze Smoleŕových Pjesniček [= Sp], kam též pojato krásné lidové podání lužické „Lipskulijanowe łozo" [—Sl].

Obsah těchto versí je v podstatě týž. Liší se některými detaily a způsobem vypravování. Nejméně vleklá a úspornou mluvou nej-bližší lidovému podání je pověst lužická:

I. Kupec, vracející se domů, uvázne povozem v blátě [P, W, Sp]. — Chudák, zkrušený bídou, dobývá v lese pařezy [SI].

II. Ďábel pomůže silou nebo penězi. Za odměnu žádá, o čem doma neví [P, W, Sp, Sl]