básnické pojetí látky nemají však významu. Erben jal se je zpracovávat! pro účely pohádkové teprve po r. 1851, jak udává kartotékový záznam na rubu osmerky z magistrátní pražské makulatury. Odkazuje tam též na příbuznou pověst „Der Versöhnungsbaum" ze Schottových: Wallachische Mährchen (Stuttgart 1845), která je také pro báseň bezvýznamná.

Existenci české pověsti o Záhořovi potvrzují dále její stopy v umělé i lidové literatuře. Z těchto pramenů za nejdůležitější pokládám vypravování o synu upsaném čertu v básni Šeb. Hněvkov-ského „Vyšehradský sloup", poněvadž je nejstarší. (Puchmajerovo „Sebrání básní a zpěvů" 1795). Pověst o kajícím zbojníkovi je zapsána v Kuldových Moravských pohádkách (1854) a také ji dosvědčují dva lidové varianty z Jindřichohradecká (ČL 5, 1895/96; 55) a jeden z Kralupská (NVČ 2, 1907; 132—134), na nějž však, jak se domnívám, již hodně působilo Erbenovo „Záhořovo lože". Svědčí o tom slovní reminiscence v rozhovoru poutníka s loupežníkem a nápadná shoda v líčení pekelných muk i s onou historicky knižní ..pekelnou děvou".5) Pro českou pověst mluví také rodné jméno Zahoř a konečně dvojí Erbenovo veřejné přiznání pramene. Jedno v ,.Kytici", druhé, ranější z r. 1842, v prvním svazku „Písní národních v Čechách", str. 26.

Co z těchto údajů plyne pro poznání látky a krajového původu české pověsti o Záhořovi? Látkou byla nejvíce blízká pověsti Wój-cického, obsahující psychologicky důležitý motiv otcovraždy. Lišila se začátkem. Dítě asi nezaprodal kupec, nýbrž nešťastný chudák, nevědoucí, jak uživiti ženu a sebe. S největší pravděpodobností lze předpokládati, že pověst, známá Erbenovi, pocházela z Klatovska. Chodského původu je jméno Zahoř, pověst o Loupežníkově loži vypravovala se ještě kolem r. 1850 v Chodově. Zapsal ji Jan Pr. Hruška v druhém svazku pohádek „Na hyjtě" (Praha 1920). Erben mohl slyšeti pověst od K. S. Amerlinga nebo K. Štorcha, kteřížto oba rodáci klatovští sbírali pro něj již od r. 1832 pohádky hlavně z vypravování svých rodičů.