lovici 1852. Trvalo 16 let, nežli se básník dokonale látky zmocnil a varianty Z2, Z3 i B, zřejmě nestejného původu, dovolují poodhaliti podmínky tohoto zajímavého tvůrčího procesu.

Srovnáváme-li látku Z1 s vypravováním oné české pověsti, v podstatě souhlasící se zápisem ve Wójcického Klechdach, vidíme, že ve zlomku je zachycena jen nepatrná část látky: příchod poutníka a popis lesního muže. Není proveden motiv pekelného lože ani Záhořovo pokání. Ale lze s největší pravděpodobností předpokládati, že by se oba tyto důležité prvky lidové pověsti o Záhoři uplatnily v dalším vývinu děje. Jakousi předzvěst myšlenkového obratu Zahoře ve víru v milost boží lze spatřovati v paralele s dubcem, který důvěřuje ve věčný koloběh života v přírodě. Podobnou náladu vy-ciťujeme ze zasmušilých zpovědí loupežníkových, jenž se marně snaží přehlušit v svém nitru nesmělou tuchu o nesmrtelnosti duše. Jak by byl básník technicky látku zvládl, když se byl v její osnově tak podstatně odchýlil od lidového podání, o tom se můžeme jen dohadovati. Snad ve druhém snu by Zahoř prožil pekelná muka, a procitnuv, byl by uvítal vracejícího se poutníka, který by ho posílil u víře v spasitelnou moc pokání.

Zlomek Z1 celým svým rázem liší se podstatně jak od pozdějších zpracování, tak od vyspělé baladické formy Erbenovy. Básníka zaujal především Zahoř otcovrah, který pro svůj zločin byl vypuzen z dědiny a přinucen k loupežnickému životu. Trýzní ho vzpomínky zločinné minulosti, je vyděšován horečnatými viděními svého provinění. V uměleckém podání převládá reflexivní monolog, výrazová forma, jíž téměř nezná pozdější tvorba Erbenova. Jako sugestivního prostředku jest užito snu. Slovo je překrvené, neurvale silácké. Rozměr neurovnaný a neumělý. Třebaže jsme si vědomi toho, že jde o náčrt, nepodrobený závěrečné redakci, přece je jasné, že zde jde o mladistvou práci básníkovu, která však ukazuje jiným směrem, než bychom čekali od básníka „Kytice".

Mladý Erben netvořil ještě osobitě, podléhal literárním vlivům. Jaké ony vlivy byly, o tom praví St. Souček v již dotčené studii: „Jméno Máchovo a jméno Čelakovského musí býti v každém hlubším rozboru poesie Erbenovy. Oba jsou póly, dle nichž jeho tvorba musí býti orientována." (Str. 248.) Souček ukázal, jak pronikavě působil druhý zpěv Máchova Máje na techniku Z-e,1 kde úvahy a líčení přírodních obrazů, intonujících náladu, přerůstají děj, jak celá póza i meditace rozervaného Zahoře jsou ve znamení dum Vilémových, jak se konečně Máchova „poesie popravišť" zračí v Zá-hořově rozjímání o smrti. Připomínám ještě, že také otcovrah Vilém má snová vidění.

Čelakovský působil — to je třeba zdůrazniti — právě tím, co je v jeho tvorbě příznačně romantické: zosobňováním a paralelismem jevů přírodních. Byly uvedeny dva příklady z veršů Čelakovského, kontrast mezi nadějí podzimní přírody v nový život jarní a bolem