„Loupežníci", z nichž mohl přejiti též důležitý motiv, „že násilník se bojí posmrtné odplaty a tudíž by komukoliv její možnost chtěl popříti".10) Byli čítáni horlivě liberalistickou mládeží let třicátých. Také tam je nejtěžším hříchem otcovražda a Karl Moor se ukrývá se svou tlupou kdesi v šumavských lesích na hranicích bavorsko-českých, K nim spěla snad Erbenova básnická představa, sílena krajinným původem lidové pověsti, když obraz poutníka, od východu na západ dubinou širou putujícího, uváděl slovy: „devatero dní nesnadné pouti a poutník smělý pomezí dosáhne".

Dosavadní badání neprávem pomíjelo snová vidění Záhořova, spatřujíc v nich toliko vyjadřovací neumělost autora začátečníka. Ale Máchův Vilém také procítá ze sna, a rozhlédneme-li se po tvorbě Máchových současníků, shledáme, že jim byl sen typickým prožitkem. Zápisy snů v Máchových zápisnících, zpětný odraz „Mnicha" v Máchově snu, Sabinovy „Obrazy a květy snů" v Květech 1835 s náležitým zdůrazněním umělecko-tvůrčích složek snění jsou příklady nejznámější. A právě v té době, na podzim 1835, zapisuje si také Erben své sny, psychologicky nejvýš zajímavé pro pozdějšího baladika. Jsou plastické, jejich chmurná představivost dosahuje groteskního a hrůzného účinu, vynikají čistotou vjemů visuálních a akustických. Nuže, s obrazivostí těchto snových záznamů i s jejich slovníkem setkáváme se pojednou v Z-i1. Odtud ty vzrušující obrazy, smělý, neokleštěný výraz. Srovnejme na př. tyto úryvky ze Z-e1: „zrak jeho blýská divě a divoko" — „planina široká a na ní postav obludných hemžení a křiky a vřesky a honba divoká" se slohem snových zápisů: „[dudák] očima vyválenýma koule, příšerné písně hrál, jakoby pekelný tanec Roberta Ďábla" — „šustot a rachot, jakoby opičí řehtavý křik" — „hlas hrubý a břískavý (grell)". Sugestivní scénu konce prvního snu Záhořova pokládám za básnicky umocněnou parafrázi lidového soudu nad těžkým zločinem, jímž se končí jeden se snových záznamů Erbenových.

Po tom, co bylo řečeno, zdá se mi, že není možno vykládati Z-e1 jako protest proti máchovské ideologii a estetice. Soudíc podle lidové pověsti, byl by pravděpodobně zlomek končil smírně. Ale v tom bych neviděl Erbenův úmysl porážeti „Máj". Vždyť veškeré umělecké prostředky Z1 vyvěrají z téhož ovzduší jako přirozený pro jev, tvůrčího přesvědčení: Z-em1 vyvrcholil u Erbena přechodný kult máchovský, jemuž podléhalo tolik vrstevníků Máchových.11)

Že Erben Z-e1 nedokončil, o tom rozhodly odmítavé posudky Máchova „Máje". Soud Tylův „u nás potřeba větší, než kde jinde, aby poesie vznikající rázu národního nabyla", zaujímá Erbena