pro estetickou stránku lidových tradic, které sice sbírá již od r. 1831, ale z nichž dosud nevyvážil nic pro umělou poesii. Almanach „Vesna" přináší počátkem r. 1837 kromě několika drobných básní, v nichž doznívají nesmělé zvuky romantických nálad („Na hřbitově", „Mladší bratr"), první pokus Erbenův o baladu v lidovém tónu „Sirotkovo lůžko". Pokus se zdařil jen nepatrně; prostá krása lidového „Sirotka" byla tu příliš nebezpečným soupeřem.12) Ale básník pokračuje na započaté dráze, touží veršem zmocniti se nejkrásnějších pověstí, jež kolovaly mezi lidem, usiluje stvořiti vpravdě národní poesii, jejíž cena stoupala soudobě u všech Slovanů, zejména u Poláků. Veliký a obecný úspěch „Pokladu" o rok později rozhodl nadobro o směru, jímž se bude brati Erbenova poesie. Palacký, Tyl, Kampelík, Malý vidí v Erbenovi nadějného národního básníka. V temže čísle Musejníku, v němž Palacký přiznává: „již drahně času nečetli jsme básně české s takovým zalíbením, jakové nám poskytovala národní báchorka Poklad", v temže referáte čteme Palackého přísný odsudek básně Kuzmanyho, poněvadž chová „ty samé pretensie slohu poetického . . ., které ve spiších nebožtíka Máchy s nelibostí jsme spatřovali".13) Chápeme, že tehdy musil nastati úplný odklon poesie Erbenovy od Máchy, jemuž o několik let později dal Erben i kriticky výraz odmítavý ve známém přehledu české literatury, který poslal do časopisu „Kolo" slovinskému příteli St. Vrazovi.

Po bezprostředním úspěchu „Pokladu" pokouší se Erben po druhé o zpracování pověsti o Záhořovi. Zájem o tuto látku oživily básníkovi zajisté Wójcického „Klechdy", které excerpoval na rozhraní r. 1837 a 1838, obsahující pověst „Madejowo łoże". Ze zachovaného skrovného zlomku Z-e2 je, tuším, patrno, že je zde zcela jiné ovzduší, než v Z-i1. Proti neurovnanému rozměru násilně se vybavující představivosti Z-e1 je tu osvědčený čtyřstopý trochej „Pokladu". Náladové přírodní zarámování je vypuštěno. Dvojverším, udávajícím dějiště: „Ve krajině lesní, pusté, kudy sledu neviděti" — srv. počátek „Pokladu": „Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou" — uvádí básník na scénu hned lesního muže, jehož úsporná charakteristika upomíná některými detaily spíše na „Záhořovo lože" než na Z-e1. V Z-i2 loupežník obývá v doupěti s kamenným 1 o-ž e m, v K odpočívá v dutině na mechovém loži; v obou recensích množství zločinů udávají zářezy na kyji; v Z-i2 tíhu viny vyjadřuje básník: „čelo zachmuřeno ... Kdo pronikl tak hluboko?", v K: „mračné čelo, jakými obmysly se jest obestřelo?" Vůdčí ideou měla zde býti smírná důvěra v nekonečnou milost boží.

Potvrzuje to idea zlomku o Bohdanu, polabském vládci, současně vzniklého. Námět čerpal Erben taktéž ze sbírky Wójcického, Z pověsti „Oczy uroczne". Tam šlechtic s uhrančivýma očima dobrovolně se oslepuje, aby nezahubil svou choť a děcko. Erben dal látce velkolepější kolorit, kamenný dvůr polského šlechtice zaměnil za