s „Polednicí" a „Pokladem" byly by stačily na samostatnou sbírku národních balad, jíž básník na podzim 1844 chtěl debutovati.

Zatím však knižní vydání básní se zdrželo do počátku r. 1853, kdy se Erben vrátil po čtvrté k záhořovské látce. Báseň „Záhořovo lože" byla skládána těsně před vydáním „Kytice", nejpozději do konce první poloviny,1852. Současně s ní vznikal „Vodník" a některé části „Věštkyně". „Zlatý kolovrat" a „Vrba" jsou asi o něco mladšího původu.10) Erbenova tvořivost při „Záhořově loži" byla velmi spontánní. V makuláři najdeme málo škrtů, podstatných změn proti otisku není, s výjimkou jedné, jež bude později uvedena. Srovnává-me-li, jak básník v temže zápisníku znovu a znovu prepracovával „Vodníka", nežli dosáhl konečné jeho podoby, vysvětlujeme si onu poměrně lehkou tvořivost při „Záhořově loži" jediné tím, že básník látku po tolikerém pokuse již dokonale ovládal.

Ovšem básnické pojetí a nálada K se diametrálně liší od předcházejících pokusů. Po romantické koncepci Zahoře loupežníka se sebetrýznícími monology není památky, ale také podání látky nebylo nijak zjednodušováno, zlidověno. Naopak široký dech K, výrazně se odlišující od ostatních básní „Kytice", dává tušiti, že básník neviděl tentokráte v básnickém zpracování Zahoře jen dobrou látku baladickou, nýbrž že ho zaujaly především křesťanské prvky starobylé legendy.

Erben se přidržel věrně vypravování lidové pověsti. Na představu básníkovu působilo úsporné a legendární podání lužické, jak by ukázalo srovnání několika detailů. „Pověst nejkrásněji provedená", poznamenal o ní básník. Ale ve stavbě a rozvržení děje jest Erben cele svůj. Jako již v Z1 počíná líčením cesty poutníka do pekel a vlastní počátek pověsti o synu, upsaném otcem peklu „pro pozemské zboží", vsunul do vypravování poutníka, když se sešel se Záhořem. Děj nabyl dramatické živosti a názornosti také tím, že pekelné hrůzy líčí poutník sám při svém návratu, přinášeje Záhořovi žádanou zprávu. Při popisu pekla počínal si Erben umírněně, na rozdíl od lidových tradic, jejichž představivost je mnohdy vyhnána na nejzazší meze naturalismu středověkých legend. Erben s uměleckým vkusem popisuje víc náznakově pekelnou koupel z ohně a mrazu, objetí železné panny a zdrcující dojem vystupňuje pouhým příslibem Záhořova lože, jehož ráz se nepopisuje.18)

Celou skladbu prozařuje smírný tón křesťanské důvěry. Myslím, že je málo baladických postav Erbenových, jejichž povahokresba by byla podána s takovým porozuměním a přesvědčivě jako mlá-