str. 73
denec, putující pro zápis. Nejprve neznámý poutník v hábite serem, lící zapadlých, „tvář jako stěna, pohledění ledne, ale v srdci plamen zhoubný, divoký. . .", který je hnán vnitřním zanícením, neumdlé-vající věrou v spravedlnost boží do samého pekla. Vydobyv na něm zápis, zrakem silným milostí láme vzdor drsného, polozvířecího Zahoře. Tento poutník, vracející se po letech jako blahoslavený stařeček biskup ke kajícímu se Záhoři, „aby byl dokonán jeho života úkol", zcela v duchu středověké askese věří v očistnou moc ducha nad tělem. Také po Záhoři na očištění spáchaných vin není žádáno nic více, než dobrovolné umrtvení vášní a chtíčů těla, jež ovládaly dříve myšlení a jednání loupežníkovo. Krásný obraz druhého zpěvu o ukřižovaném spasiteli, u něhož poutník před rozhodujícím bojem hledá uklidnění a posily, jakási básnicky umocněná reminiscence návštěvy kláštera v lidových pověstech, posílená asi obdobnou situací v básni A. Mickiewicze, je umělecky přesvědčivým výrazem nábožensky vroucí víry Erbenovy.17)
Je-li postava poutníkova i Záhořova až do vzrušeného jejich dialogu držena v legendárním přítmí, klade-li básník hlavní důraz na pokání lesního muže, je přirozeno, že nedovídáme se nic o jeho hříšné minulosti. Zůstává tajuplnou záhadou, velikým proviněním, soudíme-Ii podle přiřčeného trestu. Do legendárního zjemnění a ozáření látky nebyl by ovšem vhodně zapadal drsný motiv otcovraždy. Ale básni ještě y' nejposlednější redakci dostalo se nového ztlumení vřelou Vzpomínkou zpustlého lesního muže na matku, když se dovídá o S4'ém odsouzení na věky. V Z4 zápisníku Erbenova čteme verše:
Lože Záhořovo! — Zahoř — moje jméno,
od nikoho z lidí nikdy neslyšeno,
nikdy nevyřčeno!--a tam v pekle lože,
lože Záhořovo, napřed upraveno ?!
|
V„Kytici" zní toto místo:
Lože Záhořovo! — Zahoř je to jméno,
od matky mé někdy často vysloveno,
když učívala mne plésti rohože,
když mi rohožemi na mechu stlávala,
a vlčí kozinou mne přikrývala.
A nyní v pekle Záhořovo lože? —
|
Vzpomínka na dětství, vlahá připomínka dávno přehlušeného citu mateřského se kmitne jako zásvit čehosi lepšího v duši Záho-
17) O vlivu Mickiewiczově srv. studii Lva Šolce: Jak se mají Erbenovy pověsti národní k podání lidovému, Hlídka liter. 10, 1893, 220 a n. a monografii Jul. Heidenreicha: Vliv Mickiewiczův na čes. literaturu předbřeznovou, str. 150—154 (Praha 1930). Z jiných ohlasu literárních uvádějí se také „Básně" Jos. Jar. Kaliny.- Viz Ant. Procházka: K literární klasifikaci některých básníků let čtyřicátých, ČMM 51, 1927, 150 a d. „Básně" Kalinovy však vyšly v druhé polovině 1852 (Douchův bibliografický záznam je v 3. sv. ČČM, t. j. mezi 1/6 a 31/8 podle Matičních sběrů), nemohly tudíž působiti na závěrečnou redakci „Kytice". Některé obdoby v motivech a ideologii vysvětluji si společným pramenem obou básníků, jímž byly lidové pověsti.
|
