str. 74
řově. Je to smírná předzvěst pro budoucí pokání, ale je to také důležitý motiv, jímž se přibližuje „Záhořovo lože" k baladám Erbenovým, které jsou oslavou lásky mateřské.
„Záhořovo lože", nejrozlehlejší báseň Erbenova, vyniká jasnou a úměrnou stavbou děje. Z uměleckých prostředků je užito choru, který náznakově udává chmurnou a tajemnou náladu úvodu. Líčením přírodním se básník nevyčerpáva, spíše jen napovídá jím duševní stavy Zahoře i poutníka. Výraz pregnantní, toužící po klasické vyrovnanosti, náhle se vzdouvá, obrazy se úsilně hromadí; pozorujeme, že tvořeno s vášnivou tvrdošíjností. Již Jar. Vrchlického dojímal nepravidelný verš daktylský „Záhořova lože". Je to daktylo-trochej o nestejném počtu stop o čtyřech i o pěti, někdy s předráž-kou, častěji bez ní.18) Mnoho z těchto násilných nepravidelností by mohl vysvětliti fysický stav K. J. Erbena, za něhož skládal „Záhořovo lože". Ležel tehdy v horečkách, těžce chorý, připoután trvale na lůžko.18)
Starší kritické soudy pokládaly „Záhořovo lože" za nejumě-lečtější báseň Erbenovu. Třebaže dnes počínáme teprve doceňovat! Erbenovo umění baladické zkratky a kouzelného výrazu právě v drobnějších útvarech básnických, máme pro estetický účin „Záhořova lože" obdiv a porozumění. Dovolávám se slov básníka, jež budeme chápati tehdy správně, uvědomíme-li si křesťanský, legendární podklad látky o Záhořovi a náboženské východisko umělecké, jež se obráží též v estetickém soudu básníka Jaroslava Durycha: „Akustická krása této básně, která jest nerušeně udržena v celé délce bez ochabnutí, jest provázena rovnoběžně a trvale krásou optickou a krásou psychologické synthese. Dech této básně jest jediný a mohutný; v této jednotě formy, tóniny a tempa udržel Erben plápol ohně ve 450 verších vnitřní linií stavby, která má celé bohatství nádherných a překvapujících motivů a roste do prostoru volně a majestátně s posvěcením vpravdě náboženským."20)
Čtverá recense „Záhoře" není bez užitku pro literární historii jak pro vnější dějiny básnického vývoje Erbenova, tak pro psychologii jeho tvoření. Z1 s přesným vročením do první části roku 1836 udává konečnou hranici učňovských let, inspirovaných Máchou, nesamostatných v názoru a projádření. V několikerém pokusu o zvládnutí záhořovského motivu nad jiné jasně a určitě se zračí básnický typ K. J. Erbena, pomalu vyzrávající, houževnatě znovu se vracející k lidové látce, jež ho zaujala, pro jejíž různorodé prožívání úporně hledá pravý výraz. Básníkovo 3iitro, zneklidnělé utkvělým
18) Jar. Vrchlický: Několik slov o Erbenově „Kytici", v knize „Studie a podobizny", Praha 1893, str. 30. J. Král v „Prosodii české" L, str. 668 (Praha 1929), určil rozměr jako daktylotrochej. S jeho míněním se srovnává také Ot. Fischer na str. 105 svého vydáni „Kytice".
19) Podle údajů v korespondenci Erben v zimě 1851—52 těžce churavěl svým prsním neduhem. Zprávu, týkající se „Záhořova lože", zachoval Fr. Zoubek: „[Erben] vypravoval mi, kterak, skládaje Záhořovo lože, churavý ležel znak, nemoha na posteli se hnouti". (Dopis V. Brandlovi z 31. I. 1883 v Zem. archivu, v Brně.)
20) Jar. Durych v úvodu svého vydání „Kytice", str. 17—18. (Praha 1924).
