Druhá zajímavá podrobnost, sbírání ljubistku a míšení těsta na Kalytu z jeho odvaru, také ukazuje vážnost příprav k Malamě-Kalytě a její obzvláštní význam, neboť ljubistok je považován na Ukrajině za čarovné koření. Tu, na Volyni, děvčata připravující Kalytu, spojují s uvedenými paprsky, s dubovými lístky, také způsob věštiti budoucnost. Proto Kalyta mívá tolik lístků, kolik děvčat ve stavení se Kalyty zúčastní. Při tom v temže staveni jsou obyčejně přítomni také hoši, o něž se tato děvčata zajímají. Dívky pozorně sledují, čí lístek který hoch při zápase ukousne, neboť hoch, který ukousl lístek dotčené dívky, má se stati jejím manželem. Zároveň s tím provádějí se však toho večera ještě i jiné způsoby věštění.

Abychom pochopili genesi samotného hádání budoucna v této době, jest třeba uvědomiti si, co spatřovali ve věci té lidé staršího pokolení. Tito, jak jsem ve svém minulém článku podotkl, představovali si, že celá světnice je naplněna dušemi zemřelých, kteří na zápase se sluncem mají jistý zájem, z čehož vyplývá, že rozhodně si přejí, aby Kalyta byla co nejvíce okousána, čímž obě strany docházejí jakéhosi usmíření. Tyto duše musí svým způsobem odhaliti budoucnost tím, že pomáhají útočícímu chlapci ukousnouti právě onu část Kalyty, kde leží potřebný lístek, ina druhé straně pak obránce Kalyty —dívka sama, aneb někdo jiný — vynasnaží se nerozesmáti chlapce v důležité chvíli.

Současně věští se také pomocí vosku; aneb dívky napekou pampušky (vdolky), naznačivše zároveň, komu která náleží, rozloží je v určitém pořádku na stolici a dají psovi snísti. Čí pam-puška bude psem snědena, ten se ožení anebo provdá v témž roce atd.

Obdobná hádání konají se také na sv. Kateřinu 25. listopadu podle starého stylu. Věštby konají se však až do Vodochreščí. O Vodochreščích (6. ledna) se nečistá síla nadobro vyhání na ledě a všechna věštění se již zastavují, a to z té prosté příčiny, že duše jsou již vyhnány a proto není nikoho, kdo by mohl tím, anebo oním způsobem odhalovati lidem budoucnost.

Čubinskyj uvádí jednu zajímavou okolnost, a sice, že když se vystřídali všichni útočníci v jízdě na pometle a v kousání Kalyty, když konečně všichni z nich jsou zamazáni sazemi a Kalyta zůstane, sejme se koláč se stropu, položí se na stůl, slavnostně se rozdělí a všichni jej pojídají se slovy: „Kalyta, Kalyta, ta solodka bula!"

Zdá se mně, že v tomto zvyku obsaženo jest jakési přijímání, jehož předmětem jest „chléb a med", které několik okamžiků před tím byly symboly životodárného slunce. Považuji tuto proceduru pojídati Kalytu za tak markantní analogii ke všem jiným druhům přijímání, že pokládám za nutné zastaviti se poněkud déle u této okolnosti. Na první pohled není žádného rozdílu mezi tím, když ukousne z Kalyty útočník, jedoucí na pometle v kožichu na ruby obráceném, aneb ukousne-li z ní tentýž chla-