začátkem polní práce, nebo při orání prvých brázd, do nichž sám hospodář zarývá část pokrmů (chleba, vejce, trochu kaše a pod.), modle se ke svým bohům.

Na př. Čeremisové kazanské a nižněnovgorodské gubernie, domluvivše se, uspořádali společně „slavnost pluhu", aga pai-ram, při níž obětovali ve svých nádherných obětních hájích nekrvavé oběti z přinesených a posvěcených vegetabilních pokrmů, spalujíce je a modlíce se k bohu „slavnosti pluhu" a k duchu ohně o zdar úrody. Brzy nato vyjeli pak hospodáři zorati pole, při čemž rozhazovali se semenem vejce po poli a jedno zarývali i do půdy jako oběť Matce Zemi.26) Votjaci vjat-ské gubernie pořádali podobně společný „výjezd k orání": Když doma obřadně pohodovali, zatím co nejstarší muž v rodině, sedě v předním koutě světnice, pomodlil se k Voršudu, prose

0 štěstí, obilí, dobytek, klidný život a dostatek ve všem, vyjeli v pole. Na poli hospodář, zorav kus asi tak velký, co by stačil osíti pudem žita, počkal na ženy, které přišly za oráči, pak vyhrabal pod pluhem jamku, položil do ní kousek blinu, masa a vejce a vylil po číši piva a kumysu v oběť Mu Kýldysynu, božstvu země, modle se za úrodu, aby na každém kořeni vyrostlo třicet klásků, aby obilí bylo vysoké a husté, zrno veliké jako vejce a aby bylo chráněno před červy a bouřemi. Potom teprve přikročil k setí, rozhazuje s obilím i vejce, jež děti sbíraly. Když dokonal určený úkol, všichni na poli opět pojedli a ještě doma, navrátivše se do vsi, navštěvovali se, opět se hostíce „obědem ke cti pluhu".26) Obdobné obyčeje byly popsány

1 v jiných oblastech uhrofinských národů, na př. i u Mordvínťi saratovské gubernie27) a j., ale v základních rysech zůstávají si podobné.

V dnešních společných hostinách a slavnostech slovanského lidu těžko bylo by lze hledati stopy společných obětí bohům, jak je líčí popisy pohanských kmenů. Oběti bývají sice spojeny s hostinami ve všech náboženstvích a společné hody lidových slavností trvají mnohdy nadále jako památka na někdejší výkon kultu, i když představa oběti zanikla. Ve slovanských slavnostech při setí mohou se také hledati stopy obětí, a to v oněch rysech společného požívání chleba setí, podle nichž se musí dostatí z chleba i sousedům nebo i cizím jejich díl, po případě musí se z domu sousedům nebo cizím osobám donesli, nepřijdou-li sami do domu. Jestliže pak společenská váha a posvátno st obřadu upadá a požadavek daru chápe se jako almužna, nastupují mnohdy na místo jiných příjemců i žebráci a chudí. V tom směru mohou slovanské slavnosti setí připomínati skutečně obětní rysy, které ovšem prošly dlouhým