dar, anebo byly-li rázu magického, nespadá zatím v naše otázky.63)

Obyčeje ty, obětovati člověka, anebo obětovali figuru z těsta upečenou namísto něho, přivádějí nás však k jinému, dalšímu okruhu představ, spojených s obětmi: oběť pokrmů, zejména pečiva figurálního, bývá vykládána sacrificiálně jako oběť démona nebo boha samého. Právě při agrárních obřadech došla ona teorie zvláštního uplatnění, vzbuzujíc nad jiné živě domnění o svátostním významu. Robertson Smith budoval na základě společných hodů lidí s bohem >a společného požívání boha svou teorii totemismu; oběti a obětní hostiny byly mu společnými hody lidí s bohem, kteří navazují tím svazek přátelství a spojenectví. Od tohoto celkem přijatelného stanoviska zašel však ještě dále, takže bůh prý se nejen spolčil s lidmi, nýbrž bůh přímo byl onen tvor, který se jim odevzdal za pokrm jako totem, takže lidé, pojídajíce totemové zvíře, spojili se se svým bohem i navzájem nejúže, jak jen lze, učinivše jeho tělo součástí sebe samých.54) Jasně vyřčená idea o „snědeném bohu", která právem vzbudila tolik ohlasu mezi religiology a jejíž ohlasy skutečně některá náboženství dosvědčují, nebyla ve výkladech totemismu ovšem přijata, ale uplatnila se v jiných teoriích o náboženství a dokonce i ve výkladech lidových obyčejů. Některá náboženství podávají svědectví o pojídání boha, na př. náboženství amerických Indiánů nebo některé staré kulty předoasijské a konečně i tajemná svátost křesťanská spočívá na představě o nejužším spojení s Bohem, který sám se obětuje pro člověčenstvo' a odevzdá se mu za pokrm. Takovéto spojení s Bohem je nejúplnější a člověku se dostává nejvyššíbo posvěcení.

Jest však nepochybné, že taková oběť nabývá zcela jiného významu než jiné, není obětí bohu, kterému se má dostati daru, nýbrž jest obětí boha samého. Spojení člověka s bohem nespočívá pak na motivech oddanosti, strachu nebo vděčnosti k bytosti, jejíž přízeň rozhoduje o jeho blahu, nýbrž na představách, na které bylo již Ukázáno, o přenášení síly a svatosti, která přechází s boha na lidi. Podobně, jako sní-li někdo srdce lva, nabude neobyčejné síly, sní-li zaječí srdce, stane se bázlivým, tak i požití božské substance v pokrmu propůjčuje člověku svatosti a síly.

Za podobné spojení s vyšší personální mocí bývají některými badateli vykládány též obyčeje s figurálními chleby, zejména při dožínkách a při setí. Mezi předními a prvními průkopníky takového tvrzení stál Vilém Mannhardt, který rozváděl tím vlastně jen svoji teorii o vegetačních démonech. Jestliže tvrdí, že vegetační démon jest skryt v posledním snopu a v posledním obilí, jestliže za nositele obilního démona pokládá