str. 64
prwe, hrdyny, hrbili, rozstrhali.36) V těchto textech se nevyskytuje' spřežka ir (nebo yr), kterou často označovali slabikotvorné r staročeští písaři. Toto označení bylo účelné, dokud se mezi dvěma souhláskami vyskytovalo také neslabičné r (praslov. skupiny trut, třít), ale koncem XIV. stol. každé r, když před ním předcházela souhláska a po něm nenásledovala samohláska, změnilo se v hlásku slabikotvornou; slabikotvorné r se tedy stalo ze samostatného fone-matu variantou souhlásky r a spřežka ir pozbyla smyslu.
Hlásková forma Mor- se v českých památkách nevyskytuje. V souvislosti s uvedenými polonismy Žaloby přiznáváme i tvaru 16 Morák (jinak rozšířenému v dnešní slovenštině) polský původ.
Neznělé sykavky se v českém písmě Mikulášově zpravidla rozlišují. Hláska s je psána literou s, hláska š spřežkou ss a jen výjimečně se oba znaky pletou (nasye, prossyli ap.). Stejnou pravopisnou tendencí se vyznačuje i Žaloba: ofsa, sóbye, slep ap., mnyss, gyesscze, a vedle — wissy, pissane, mnys. Ale v Žalobě tato rozlišovací snaha se šíří i na znělé sykavky: v českých textech Mikulášových ž se píše stejným způsobem jako z, totiž literou z (zy-wotka, czoz, buozy, muzyk, požehnaný, zenamy, nemoz, kozy ap.) a jednou užil písař spřežky zz (písně — П, 14 zze), kdežto v Žalobě hláska ž je většinou na rozdíl od z (zagyecze) psána spřež-kami — sz (wyszenu), ss (nossyk, rossy),31) zz (rozzy), řidčeji touž literou z (zalowacz, mozye). Tendence rozlišovati graficky dvě sykavkové řady je důraznější v Žalobě než v českých textech rukopisu a svědčí, že „mazurzenie" je jazyku Žaloby cizí. Ze spřežek, vyskytujících se v Žalobě, je sz nejpozoruhodnější: je to charakteristický znak polského písma. Českým památkám je cizí. Jako označení hlásky ž se objevuje v polských památkách od ХПІ. stol., v Žaltáři Ploriánském je již pravidlem.38)
Neznáme dokladů ze staročeských památek, kde by se střídnice v před neznělou souhláskou nebo na konci slova označovala písmenem f.39) V polských památkách, kde se vůbec mnohem častěji než v českých označuje přechod znělých souhlásek v neznělé, / v této funkci je dosvědčeno několika památkami: v Hnězdenských kázá-
36) Mikuláš píše latinsky Krnowia (Krnov), nikoliv Karnowia, jak se toto jméno psávalo modo polonico.
37) čtu rożży nebo rožy podle polského tvarosloví, nikoli rožzi podle českého (srov. Skarga umierającego. — Arch., XV, 544 — zazyce — zażżycie, žalt. Flor. zaszono, roszgo), neboť Mikuláš nikdy neznamená hlásku z literou s.
38) Srov. W. Nehring — Arch., II, 413; R. Koppens — Sprawozdania kom. jez. Ak. тап. V, 182. — Běžný český systém pravopisný, který působil na písmo polské, označoval jednostejně hlásky s a š, z a ž. Polští písaři se pokusili tedy o zavedení nových, vlastních spřežek, kterými by se š a ž odlišily od s a z. Polákům více než Čechům záleželo na grafickém rozlišování těchto sykavek, neboť tento rozdíl, pro Čecha samozřejmý, byl ztracen velkou většinou polských lidových nářečí a přitom platil za ortoepický požadavek spisovné polštiny.
39) Viz B. Havránek — Slovanský sborník věnovaný Pastrnkovi, 1923, 102nn; J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého, I, Praha 1894, 323, 325, — příklad z Drkolenského zlomku / tezkeg zalosty je mylný (srov. J. Máchal, Staročeské skladby dramatické původu liturgického, Praha 1908, 95).
|
|
