nich se historické v často označuje písmenem / na konci slov a před souhláskami, a to nejen neznělými, nýbrž i znělými a sonorními — dzif, mof, grzechof, naprzecif, fczora, fchodu, fszyczek, fftore, f dur0, fsgavil (= vzj....), difne ap.;40) Otče náš z r. 1407 — poffseydni;*1) glosy XV. stol. — cmnimoda offschyeka;i2) skladba o sv. Dorotě — dzefko, dzefczemu (vedle dzewko, czewfko), slofczi, fsziczky (vedle wschiczki), halafko (= główkę), / til, f f kosschu.43)

V osvětimských soudních knihách XV. stol. nalézáme u písaře, který psal polsky (ovšem s českým nátěrem), takové grafické formy jako przeczy ff, Pyssarzoffska (rovněž przet prawem), kdežto ostatní písaři píší „jazykem českým, leckde promíšeným polskými výrazy a obraty" a nikdy nesahají v obdobných případech k písmenu /.44)

V Žalobě na pannu čteme — 3 ofsa.

Palatálnímu ť spisovné češtiny odpovídá v textu Žaloby spřežka cz: 1 zalowacz, 2 nyechczyalat, dacz, 16 byczy. Jen enklitický da-tivní tvar zájmena 2. osoby je označován písmenem t: 2 nyechczyalat, 4 vmnet. Palatálnímu ť spisovné češtiny ve mnohých staročeských památkách odpovídá tentýž znak, kterého se užívá pro označení hlásky c, ale vzhledem k ostatním, bezpečným polonismům, považujeme v daném případě tento zjev za polský, tím spíše, že v českých textech Mikulášových je zřejmá snaha'se mu vyhnouti: písař užívá hyperkorektního tvaru tysarzowno (duch. písně I),45) jenom jednou se zde objevuje tvar s cz — wspomahaczy (III) a jednou tvar s dz — przedziwny (I).4e) Náhodou není v Žalobě ani jeden tvar, kde by se takové dz mohlo uplatniti. Je na snadě domněnka, že v jazyce Mikulášově palatální ť, d' byly nahrazeny sply-nulinami ć, dž, ale když psal česky, snažil se, aby tento „provincialismus" nepronikl do písma.

V tvaru 2 nyechczyalat skupina czy zřejmě označuje palatální hlásku é. Rovněž ny je zde znakem pro souhlásku palatální. V českých textech Mikulášových nye = ue, při čemž toto ňe buď je staré — (duch. písně — 7c nyemu, naplnyeno, Bydž. š. — od nyeho, sskor-nyem, Wanyek) anebo pochází ze skupiny ň ě/ie (wrchnyeho, slozenye, hnyev ap.), skupina ne zde však nesplynula s ňe: v českých textech Mikuláš důsledně píše — nebe, hasne, nebud ap.47)

Méně průkazné je psaní 6 byedrzyczy, neboť i v českých památkách někdy bývá psáno po retnicích y e místo e.48) Ale v českých