památkách doklady jako Ъіеги jsou ojedinělé a na pozadí ostatních zřejmých polonismů Žaloby jsme oprávněni i v byedrzyczy viděti polský pravopis. Je zajímavé, že se ojedinělé stopy takového pravopisu vyskytují i v českých zápisech Mikulášových stejně jako ojedinělá cz, dz místo t, d. Úchylka od českého pravopisu je ve všech těchto případech podporována sousedstvím dvou skupin pro Poláka totožných — „retnice + e" a „táž retnice + ě": duch. p. (II, 39) Brana zlata wieczna ty koruna dye w y ecz ska gsy, jinak (46) dyeweczska; Bydž. š. (sloka 11.) As w y e t lyk s s w y e cz hrdina, Tak nam s wy e desy nowina, jinak sswecz; (sloka 12.) aezt gest my el chwaleny my e cz, jinak mecz.

Rozbor pravopisu Žaloby nutí k domněnce, že Mikuláš opsal a při tom po stránce ortografické poněkud počeštil polský text. V českých zápisech Mikulášových po souhláskách párových vzhledem k tvrdosti a měkkosti je jotace dodržena až na uvedené úchylky, ale po souhláskách nepárových znaky e a ye se pletou, na př. trogycze, wynnycze, gen. sluneze, oteze, sewcze, wssem, wssyeho, vtyessýenye, trzyety. Vyjímaje uvedené polonismy se uplatňuje takový pravopis i v Žalobě: po párových souhláskách ě/ie a e/é se rozlišují,49) po nepárových se pletou (zagyecze, mozye, gyesseze). Že jde právě o počeštění pravopisu, dosvědčuje jen početnost shod s českým pravopisem, neboť žádný doklad o sobě zde není průkazný. Jotace po párových souhláskách mohla by také označovati jejich měkkost, jotace po nepárových souhláskách je pravopisnou vlastností známou i památkám polským50) a e po měkkých souhláskách se často objevuje bez předchozího i v staropolských textech: označují měkkost souhlásek jen sporadicky.51)

Soustavně jsou provedeny v pravopise Žaloby tyto bohemismy: místo polského g je psáno h (kahanecz, ohledawa, przybyehl); tvary s nosovkami jsou nahrazeny příslušnými českými tvary (chezy, pannu, ohledawa, wyszenu, zagyecze ap.); po palatální souhlásce nesmí následovati u (dat. kony).52)

Zřejmým lexikálním polonismem je 17 kiezy (= kytky), ať jde o formu kicz, y (srov. bulh. k i č) nebo kić, i (srov. bulh. kit, rus. dial. k i ť, ukr. k y ť, h.-luž. kić). Obě formy chybějí v češtině, obě jsou doloženy v polštině. Významové křížení kmenů k y k -a k y t - je v slovanských jazycích běžným zjevem. — 10 napissane perzyny e, —'forma pisany ve významu pestrý je sice rozšířena zvláště v polštině, ale i v staročeštině (r. 1499) je doloženo r u č-