nik písaný, „toť ručník tkaný s desseinem jiné barvy nežli základní barva ručníku dotčeného".63) — 6 byedrzyczy, — toto de-minutivum není, pokud vím, doloženo ani v češtině, ani v polštině. Je nyní známo jen v slovinštině a v srbochorvatštině, kde tvaru b e d r i c a užívá lidový epos v takových spojeních jako „O bedrici sablja dimiskija".54) — 8 przysuczywa, — v češtině jsou nyní doloženy tvary soukat i, přisoukat i,56) přisoukávati, v polštině rovněž s u k a ć, ale v horní lužičtině s u č i é vedle s u k a é, v ruštině prisučíť, prisúčiva ť.66) — 14 ohledawa je dokladem typických pro češtinu novotvarů;57) polské tvary jsou oglą-dować, oglądywać.

Ührnem by se jazyk a pravopis Žaloby mohly definovati jako „mieszanina polskiego i czeskiego", „gmatwanina dwujęzykowa", jak charakterisují polští vědci mnohé polské básnické památky XV. stol.58)

Zde nejde o pohraniční přechodní česko-polský dialekt. Lašské dialekty se sice vyznačují jistými hláskoslovnými rysy společnými s polštinou, ale důsledná změna ě před tvrdými zubnicemi v a je jim naprosto cizí. V rámci hornoslezských nářečí polských je rovněž přechodný pás, jenž má společné příznaky s nářečími českými a sahá až ke Kozlí,59) ale nehledě k jiným podstatným rozdílům mezi „přechodností" těchto nářečí a jazykem Žaloby, delabialisace koncové samohlásky v tvarech 1 chczy, 3 hony jasně svědčí, že tento jazyk je přechodný k spisovné češtině, nikoliv k pohraničním dialektům. Obdobný zjev pozorujeme i v rukopisu polské písně „Jezus Chrystus Bog-człowiek", psaném kolem r. 1420: osukni (— o suknią), włóczni (= włócznią), duszy (= duszę), twogy (= twoje).60)

Běloruské hláskoslovné novoty byly vedeny snahou odstraniti hlásky (r', ť, d') polštině cizí, totiž napodobovaly polskou nedokonalou výslovnost běloruštiny, považovanou za aristokratičtější;81) rovněž polština Žaloby soustavně odklízí hlásky a hláskové skupiny češtině neznámé (g, nosovky, u po palatálních souhláskách), tedy upravuje své hláskosloví ad usum bohemicum, béře si za vzor polštinu v českých ústech.