Tato tendence je dnes známa v polských nářečích, soumezných s Českými: Nitsch zaznamenává na jihozápadě Slezska časté třené y místo g u osob, které jsou ve styku s Čechy; v dialektech přechodních nosovky „występują zwykle w postaci czeskie j, nierzadko jednak i w polskiej", y se vyskytuje častěji než g; jednotliví sedláci přímo sdělili badateli, že dřív sami užívali nosovek, nyní však říkají — ruka, noγa, γuśu, neboť považují takovou výslovnost za vyšší; i mimo toto pomezní pásmo jsou poměrně časté tvary bez nosovek a s y místo g, — jejich rozšíření v Slezsku vysvětluje polský dialektolog nejen českým sousedstvím, ale také staletým vlivem češtiny úřední, církevní, vyučovací.62)

Stejně jak dnešní slezští sedláci jednal i básník Rej: „při setkání se vznešenými Čechy anebo s Poláky mluvícími česky postřehl, že místo polského g Češi říkají h a že místo nosovek užívají u, a po těchto českých známkách vědomě sáhl s největší ochotou".63) Ještě hojnější jsou takové doklady v některých polských památkách XV. stol., na př. v skladbě o sv. Dorotě: bohu, bohacstwa, mnoho, droho, tarhachu, tweho, hlas, slibuyoncz ap.64) To, co v takových památkách je zřetelnou tendencí, je v Žalobě provedeno důsledně.

Polští vědci spravedlivě zdůrazňují, že otázka vlivu staročeského jazyka a literatury na jazyk a písemnictví staropolské dosud není dostatečně prozkoumána.65) Tento vliv byl všestranný a pronikavý, uplatňoval se od raného středověku až do XVL stol., při čemž zvláštní síly nabyl za doby lucemburské a husitské. Zjevná převaha česká na poli kulturním, politickém, hospodářském a vojenském, blízké sousedství, těsné styky ať. spojenecké či nepřátelské, otevíraly cestu horlivému napodobování. Český vzor působil i na život náboženský, vědecký, dvorní, obchodní, i na zákonodárství, i na administraci, i na vojenství, i na literaturu prosaickou a básnickou. A v každém z těchto úseků pronikání nových hodnot, nových myšlenek a forem znamenalo také jazykový přínos. „Jak Kazimierz Wielki na Karola, tak zapatrywał się Kraków na Pragę,