projevovalo ve Slezsku nejen rozpětím češtiny, nýbrž bylo zároveň mocným popudem k vývoji polského jazyka a literatury. Ba rozmach českého jazyka ve Slezsku přímo a vydatně přispěl k vyhranění spisovné polštiny. Probouzel a živil zde myšlenku možnosti a žádoucnosti domácího slovanského spisovného jazyka; pokusy o zvládnutí spisovné češtiny se nezřídka jen částečně k ní přibližovaly („czeszczyzna wie to Bóg jaka będzie"); od těchto nedokonalých pokusů a od snah zpřístupniti spisovnou řeč vrstvám širším a vzdálenějším od českého světa je přirozený přechod k snahám o vědomě neúplné napodobení českého vzoru, o vlastní, místní variantu kulturního jazyka. Je příznačné, že právě na českém území, v blízkosti česko-polského národopisného rozhraní — v Kladsku, v klášteru založeném pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, byla psána koncem XIV. stol. jedna z nejstarších jazykových památek polských — Žaltář Floriánský, určený pro export do Polska (pro knihovnu královny Hedviky) a prozrazující český vzor;79) ve Slezsku, jak dovozuje Dobrzycki, hojně se pěstovalo překládání českých skladeb básnických; ze staropolských památek, zvláště prolínaných bohe-mismy, zřejmě souvisí se Slezskem vratislavský text „Skarg umierającego",80) vratislavský rukopisný text modliteb a tytéž modlitby uveřejněné v Statutech synodálních vratislavského biskupa — polský prvotisk z r. 1475 ;S1) pravděpodobně ve Slezsku vzniklo nejroz-sáhlejší z polských slovnikárskych děl XV. stol. — Lubinský mlamotrekt;82) také o většině ostatních textů psaných „z czeska po polsku" se předpokládá, že rovněž vznikly v pásmu nejintensiv-nějšího působení českého jazyka a kultury, totiž ve Slezsku.83)

Brückner kárá hybridní polsko-český ráz jmenovaného mamo-trektu a některých jiných polských (podle třídění Dobrzyckého slezsko-polských) textů XV. stol. Vidí v tom doklad „bezmyślnego lenistwa, niedbalstwa, opieszałości polskiej. Nie chciało się po-prostu ludziom XV. wieku najmniejszego wysiłku umysłowego, bali się go jak ognia, zadowalali się przeżuwaniem gotowego czeskiego materyała, nie starając się zastąpić go zupełnie i należycie własnym".84) Tęnto soud vnáší do hodnocení staropolských jazykových poměrů kriteria pozdější, která jsou vzdálena posuzované době. Úmysly puristické byly jí naprosto cizí, záměrem slezsko-polských literátů byl právě hybridní jazykový útvar — spisovná čeština adaptovaná nebo podle výrazu Brüoknerova „przykrojona na ład polski". Uznává-li Brückner, že se polský spisovný jazyk utvářel (kształtował) podle českého, nemůže považovati za línou pohodlnost soustavné úsilí o sloučení polských prvků s českými. Bohemismy měly za účel zvýšiti sociálně-kulturní úroveň jazyko-