vého projevu, signalisovati jeho spisovný ráz. Łukasz Górnicki připouští výpůjčky „z tak podobnego naszej mowie języka, jaki jest czeski" jen v těch případech, „gdzieby słowa polskiego nie było na tę rzecz, którą by Polak okrzcić miał, abo w przetłumaezaniu z jednego języka na drugi potrzebowałby cudzego słowa". Ale tato filtrace výpůjček je projevem další etapy ve vývoji spisovné polštiny, kdežto polské literární prvotiny se cílevědomě snažily místo domorodých slov (anebo gramatických a hláskových tvarů) „stawiać czeskie dobrze niż nasze podlejsze", neboť v tomto období šlo nejen o terminologické, nýbrž zároveň a hlavně o stilistické obohacení polštiny pomocí bohemismů a o zřetelné ohraničení spisovného jazyka vůči mluvě obecné. Česko-polské jazykové rozdíly se pociťovaly tehdy spíš jako sociálně-kulturní a slohové různotvary než jako známky zeměpisné a kmenové. Brückner se právem dovolává obdobné úlohy církevní slovanštiny pro jazyky Slovanů východních, a jižních; jeho záporné hodnocení expanse češtiny a církevní slovanštiny lze však sotva přijmouti.86) Nová badání ukázala, že cír-kevně-slovanská jazyková kultura nejenom že nebyla na újmu ruskému spisovnému jazyku, nýbrž naopak se může mluviti O' vděč-ném štěpování. Umožnila bohaté slohové rozvrstvení ruštiny; různé funkční dialekty byly v různém stupni prosyceny živlem církevně slovanským. Pro spisovnou polštinu měla tentýž význam čeština. Ve Slezsku XV. stol. v řeči úřední, kancelářské, epištolami vládla snaha o čistou češtinu, kdežto v jazyce děl literárních základní vrstvou přes značné české navrstvení byla polština. Poměr k češtině se ve Slezsku jistě lišil i podle sociálních skupin.

Životní dráha hornoslezského rodáka Mikuláše z Kozlí směřovala k Čechám; rovněž po stránce jazykové byl praedicator Bo-hemorum česky orientován. V jeho manuálu jsou zastoupeny všechny tři spisovné jazyky království českého — čeština, němčina a latina. Jedině v opisu Žaloby na pannu, polské písničky, pravděpodobně slezského původu, trpí polské prvky; Mikuláš — stejně jako úředníci hornoslezských kanceláří — jistě interpretoval běžnou thesi „Poloniš et Bohemis unam esse linguam et unam utrinque originem" v tom smyslu, že čeština je slovanským spisovným jazykem koruny české (řečí vznešenější, uhlazenější, pěstěnější) a polština jenom jedním z lidových nářečí (lingua vulgaris). Ale takový kratochvilný, mravně povážlivý text jako Žaloba klade menší nároky na spisovnosť, naopak dialektismy a barbarismy jsou zde s to, aby zvýšily pikanterii, podobně jako v písničce „Sermo noster audiatis", zapsané rovněž Mikulášem, je užito pro komický efekt naprosto barbarské latiny.88)

Také v transkripci Žaloby zachovávám její dvojjazyčný ráz. Odstraňuji jen ty nedůsledné bohemismy, které se vyskytují obyčejně v polských památkách jako rysy výhradně pravopisné, nikoliv hláskoslovné.