hrálo? Srovn. ve slezské písni „Czemużeś go (wiánka) pierwy nie zalała, Kiedych ci go brał?"135)

V tomto případě přisoukávání dratve je ještě jedním metaforickým označením pro milostný úkon. Na Horáčku se užívá v tomto významu žertovného rčení „navlíkati niť" a je tam rozšířena lascivní písnička „Já tě naučím, panenko, Jak se tkaje plátno" atd. Ve slezské písni děvče dvojsmyslně prohlašuje: „Krawiec szyje igłą A já rada igrám, To já pójdę zań."138)

Blízký obraz, jenže promítnutý v básnickou realitu, totiž fungující nikoli jako slovní figura, nýbrž jako dějový motiv, potkáváme v polském tanečním popěvku: „Moja matuś, wydaj za mąż, Albo mi ją nitką zawiąż.137)

I první rada panně i další, obě v podstatě volající po doznání, že věnec již není cał, mají téměř stejný, úvod: po prvé — rożży, panno, swieczyczk u", po druhé „rożży, panno, k a h a-niec". Tato stilistická variace jest příkladem stupňování významu při opakování. Je to zjev ve folkloru běžný — v italské lidové erotické písni volání „Tu mamma, mamma, appicciá la cannela" (Mámo, mámo, zapal svíčku), je o čtyři verše dál opětováno s obměnou: Tu mamma, mamma, appiccia la linterna (Mámo, mámo, zapal lucernu) .138) V svatebních obřadech a zejména v polských svatebních písních jsou obrazy svíce a zániku věnce těsně spjaty. Svíce jest zde emblematem legitimní, veřejně schválené ztráty panenství: „p. młoda traci swój wianek nie pokryjomu ale przy jarzącem świetle." Děvče je družkami přímo vyzýváno, aby se o to světlo postaralo:

Zdůrazňuje se jako chvályhodná záslužná ctnost: „W poczciwości się Marysia chowała, Bo przy świecy swój wianeczek oddala.140) „A cieszy się, cieszy twoja rodzineczka, Żeś se dotrzymała na głowie wianeczka. Nie odeszłaś go ty na żadnej ulicy, Inoś se odeszła w kościele przy świecy.141)

Píseň retrospektivně prodlužuje spojitost obou symbolů: svíce — věnec. Nevěsta se chlubí před ženichem: „Cztery świece spaliła, Nim ten wieniec zwiła."142)