Volání po zapálení svíce doprovází novomanželku až do lůžka:

Obdobné volaní v Žalobě na pannu zní parodický a hraje opačnou úlohu: svíce má zde vrhati světlo na ostudné izjištění, že věnec je už ztracen právě „pokryjomu na ulicy". Avšak i tato funkce svíce je dosvědčena polskými lidovými obřady. Podle polských dokladů Bie-geleisenových ještě ikoncem minulého století se držela svíce při potupném čepení padlých dívek a ve středověku se jim utínaly vlasy v krčmě, při čemž svíci musil držeti „spólnik zbrodni".144)

Opravdu každá figura v Žalobě má blízké obdoby ve folklorní zásobě tradičních symbolů. Zvláštní synekdoše bych był mal (to-tum pro parte) odpovídá výsměšné čtyřverší písně:

„Peřina" je v slovanském folkloru obvyklá metonymie lásky. Závaznost této asociace pěkně zdůrazňuje staroruská povídka: Ha ne-ринушку взглянула, любезного помянула146) a výzva k panně se skoro doslovně opětuje v moravském říkadle „Augustine, Pod', dáme si na peřině."147) V studii J. Janka „Vybrané obrazy metaforické lidových písní československých" je uveden zajímavý český doklad, kde se peřiny stávají z metonymického metaforickým označením milostné rozkoše: „Žádnej neví, jak je mně, když mě mladej obejme: Jak bych cukr, mandle jedla, Do prachových peřin lehla."148)

Nejen jednotlivé figury i tropy, ale také způsoby jejich užití sbližují Žalobu s lidovou poesií.

Nehring se domnívá, že v druhém verši písničky je psáno my (=mi) místo správného ny (=ni),149) avšak není zde zapotřebí měniti znění rukopisu. Dva první verše chtějí buditi dojem zjevné oplzlosti a najednou přichází verš třetí, který mění přímý význam celé věty na metaforický a tím koketně zahaluje obscénní obsah. Tuto úlohu hraje třetí verš také v druhé a čtvrté sloce Žaloby. V první a čtvrté sloce je při tom užito dvojsmyslnosti slovesa dač, kterému dopěvek vrací jeho základní význam, kdežto první dva verše