Na přídeští latinského rukopisu z konce XIV. stol. se zachoval žákovský záznam:

Obdobný půdorys má lidová písnička zapsaná Obrátilem v Protivíne: „Když jsem šel okolo vrat, Viděl jsem mou milou s . .. Mně se toho chtělo, Ono to vonělo Jako karafiát."165) Oba texty se skládají z epického sdělení, že. milá byla přistižena při skatologickém úkonu, a z parodický lyrické úvahy, jejíž jádro je srovnání (.... jako ....) stejného obrazu skatologického se vznešeným (srdéčko — karafiát). Sotva je tedy oprávněn názor Vilikovského, že v tomto staročeském zápisu jde jen o lusus calami, nikoliv o píseň.166) Spíše najá pravdu Truhlář, když vidí zde „cantiunculam popularem bohemi-cam",167) a Nejedlý, který mluví o vzácném dokladu „rozpustilých zpěvů žákovských", jež „jsou textově ještě zhoršeným vydáním nemravné písně lidové."168)

Folklorní prvky prorazily tedy nejzřetelněji právě v necudných skladbách středověku. Vysvětlení je nasnadě. Uvolnění c e n s u r y mravní jesto zrušiti celý soubor censur. Slabne, jak jsme viděli, censura jazyková, povoluje i cen sura estetická : stírá se hranice mezi folklorem a tvorbou vedoucích tříd. Této průtrži censur vděčíme za nejstarší ukázku polské písně laické, za středověký text úzce související s lidovými písněmi, které jinak „zapisywać wydawałoby się zbytkiem, marnotrawstwem papieru i czasu."169)