pole hned za humny a ty louky —■ třikrát tam můžou síct, les netknu-tej." A v tom smyslu pokračuje dohazovač dál: „Oh, Bože, tam je všeho, peníze mají za došky, tam by si sedla jako do peří! A hoch je hodnej a šikovnej!" Dcerka hovorům naslouchá bez ostychu, vždyť je to tak nutné a obyčejné, a tak jen zvědavými otázkami, naplňujícími v té chvíli její roztoužené nitro, vmísí se do řeči: „Je hezkej? — Umí tancovat? — Nejni starej?"

Ale přece našli se někdy rodiče v těch věcech neteční. Myslilo se, že jim. dcerku budou ženiši s klína brát a zatím nejdou a holka stárne. I přišel kmotříček, poručník nebo jiný z příbuzných, který se domníval, že je povinen do toho se vložit a začal vyčítavě: ,, . . . Vy se o nic nestaráte. Copak vona chudinka může někam jít? Může něco sama shánět? Musíte jí v tom pomoct!"

Sňatek tedy zřídka kdy děje se z lásky. Ženich hledá nevěstu, která by mu svým „přínosem" pomohla v hospodářství, rodiče ohlížejí se po ženichu, kde by dcera nebyla v nouzi, kde by byla mezi hodnými lidmi. To zvykem dědí se z pokolení do pokolení, mladí nabývají záhy téhož názoru a nekladou také svými náklonnostmi odporu.

Byť hoch dívce zkazil život, byť sliboval a přísahal jí, nehřeší v očích lidu, poslechne-li rodičů a zanechá dívky nevhodné. To také dívky vědí a mají se na pozoru, ani city jejich nekladou pravidelně odporu rozumu rodičů a připravují se na mnohé odříkání.

A když uzavře se sňatek mezi dvěma lidmi, kteří se dosud jen málo poznali, dochází brzy ke vzájemnému porozumění a souladu. Protože, jsouce celým životem odkázáni na sebe, chápou, že učiní se šťastnými., budou-li povinnosti manželství konati vzájemně pečlivě a upřímně. Proto k rozchodu manželství na Zálesí nedocházelo, ani ke zřejmé nelásce a obě strany nahodilá protivenství nesly a dosud nesou oddaně a trpělivě, a tím také přirozeně a pro svou rodinu nejlépe řeší onu strašnou rozvodovou hlízu moderního života.

V rodinách selských zřídka se stává, aby dívka „se zapomněla". Stala-li se matkou, považuje se to za velikou hanbu a nečest nejen pro ni, ale i pro rodiče. Jinak je u chudých. Koncem předešlého století vstupovali tu v manželství mladí lidé, kteří neměli než holé ruce, nepomýšlejíce, jak opatří rodinu. Věděli, že budou míti někde práci, že budou míti nad hlavou střechu, kde se k sobě přitulí, že slunce bude na ně také svítit a rosa, že bude jejich okoralé nohy také omývat. Neměli nesplnitelných tužeb, měli jen velikou skromnost, která byla jejich štěstím. Žili bez výčitek, hleděli si trpělivě vydělati, jak se dalo, smáli se a byli veselí, ač platilo se mzdy denně jen 18—20 kr. a něco od živobytí se dostalo u hospodáře.

Nebylo a není na Zálesí řídkým. zjevem, že matky, které se dívaly na svět už zištněji, přímo si přejí a někdy pracují k tomu, aby jejich odrostlá dcerka stala se záhy, ještě za svobodna, matkou. Nehledí na to, že přibude o jednoho jedlíka, ale holka půjde za kojnou, bude se míti dobře a přinese mnoho peněz. Zachovat a uchránit život, k tomu hlavně obrací se zřetel chuďasů. Život duchovní byl v těchto rodinách věcí vedlejší.