Je-li na Zálesí tolik písní a milostných dobrodružství a tolik v nich vzdechů po komůrkách, neznamená to ještě, že by skutečný život všeobecně také tak se žil. Jest mnohem více touhy kochati se tajně cítěnými, podvědomými silami tělesné rozkoše. Odtud je nápadný zjev na Zálesí, že v rodinách selskýeh nebylo a není téměř dívek, které by „padly", leč, byla-li některá rodina hospodářsky a mravně zkrachovaná. To stávalo se, kde otec nebo matka oddávali se alkoholu.

Osud padlé dívky není závidění hodný. Vlastní ostych a společenské chování bývalých družek nutí ji, aby nevyhledávala již chasy a držela se doma. Nejsmutnějším steskem doléhá na ni, že hoši už s ní zcela jinak jednají než dříve. Styk jejich s ní jest jen vážný a spíše nevšímavý. Selská hrdost rodičů bývá takovým případem těžce uražena a proto selští rodiče chování dorůstajících dcer i synů věnují mnohem více péče než lidé chudší. Je v tom kus dobré selské pýchy. Co může udělati dcerka chałupnika nebo podruha, nemůže provésti selská dcera.

Selské dívky opravdu si tu vybírají a pustí si na komůrku nanejvýše chlapce, o kterém ví, že by ho i rodiče přijali. A přihodí-И se přece, po čem netoužily, bývá odhalení hodně vzrušující, ale bývá také se strany otce rozhodně a krátce vyřízeno.

Proto v rodinách selských cítilo se přímo mravním příkazem, aby dceru včas provdali. Byli hluboce přesvědčeni, že manželství je pro dcery nejpřirozenějším a nejlepším zaopatřením, třeba na Zálesí nebylo před 40—50 lety skoro jiných vyhlídek pro ně než zase sedlačina. Proto také nedávali dcer z rodiny. „Mohl bych ji dát na tu učitelku," řekl pantáta K. z Ml. Bříšť, „ale pak by neměla věna. A dyž přijde konec ke konci, přeci by se každá ráda vdávala. A jej! a jej! až by byla hotova a někoho si zamilovala a nemohla se vdávat, to by to s ní házelo! A byla by nespokojená." Skutečně pantáta Boženku z toho důvodu na studia nedal a je dnes dobrou a šťastnou maminkou.

Ale jakmile po převratu mohly se ženy ve školách a úřadech volně vdávati, objevilo se to na Zálesí tím, že velmi četné rodiny selské dávaly dcery na učitelství, a ne jednu, i tři (v Kletečné) a čtyři (v Krasoňově).

Děti. Každá matka na Zálesí dítě své kojí sama; že by jí to škodilo, nevěří. Pokud jí poměry dovolují, věnuje se dětem maličkým velmi oddaně, ale chování a opatrování nemluvňat a drobných dětí svěřuje se členu rodiny k jiné práci méně schopnému, babičce, dědečkovi, a když ti nejsou, dětem o stupínek starším, třeba jen pětiletým a šestiletým. Děje se tak zvláště v rodinách chudších, kde i matka odchází na celé půldne z domova na polní práci. Uvaří dítěti kaši a mléko, uschová v troubě a když se nemluvňátko v hejčce probudí, sourozenec je nakrmí. Zavinuté a mokré musí vydržeti z půldne do půldne, až se vrátí matka. Není-li vůbec komu nechati dítěte, béře je matka s sebou v nůši na pole, převrhne tam nůši „na chaloupku" a položí dítě do ní do chládku a občas k němu dohlédne.