Protože hospodáři nemají rádi, odbíhá-li jim dělnice k dítěti, nechávají některé děťátko své Pánu Bohu, uzamčené ve světnici.

Také na Zálesí se hledí na děti jako na břímě, ale matky nebrání se nijak, aby se rodily. Děti se rodit musí, to je osud matek a ten se snáší klidně, oddaně a trpělivě, třeba by na nich ležely i všecky jiné starosti hospodářství. Není matek, které by vyháněly plodu a vzácností je ojedinělou, že by se která dopustila vraždy dítěte. Takovou se všeobecně opovrhuje. Vedle toho na množství dětí přece jen dívaly se zálesácké matky s chloubou a nadějí, že o tolik stupňů bude míti každá do nebe blíže, kolik má dítek.

Manželství bezdětných je tu skoro neznámo.

Vzájemné oslovování jest takové: Žena muže a děti otce jmenovaly všeobecně „táta" a žena i matka byla „máma", teprve v novější době zvláště u dětí ujímá se jmenování tatínek a maminka. Staří rodiče jsou dědeček a babička a jmenují hospodáře i hospodyni křestným jménem, mluvíce o nich s čeládkou nebo jiným, „hospodář" a „hospodyně" nebo „náš mladej", „naše mladá". Ženatý soused byl „strejček" nebo „strejka", sousedka „teta".

Staří jsou „starej pantáta" a „stará paňmáma". Chalupníci a podruzi užívají v oslovení sebe nejčastěji křestních jmen, nikdy ne „paňmáma" a „pantáta". Tím by se zesměšnili. Jsou jen strejka a teta. Neužívá se slov: synovec a neteř. Místo nich je „holka, hoch vod bratra, vod sestry". Sešvagření jmenují se navzájem křestním jménem. Také všichni svobodní. Všichni starší svobodným tykají, ať jsou známí či neznámí. Rodičům a méně známým ženatým se vyká.

S dětmi tu není přílišného mazlení, ale lásky rodičovské i dětské je dosti. Zdá se vám jako by v tomto prostředí děti učily se dívati na svět i život vážněji.

Matky zálesácké zakládají si více na „holkách" než na chlapcích. Naše prababička říkávala dceři často: „Milá Kačenko, zlatý holky. Počkej, počkej, vzpomeneš na mě, až ti děti dorostou! Kluk pokud je u matky, dobře, ale jak se vožení, konec, nejni tvým dítětem. Kluk nikdy se nevodslouží matce, co s nim; zkusí, jako holka, ta vod malička mámě pomáhá a spíš uvěří."

Však maminky na Zálesí vidí v dcerách sebe a svoji minulost. Střádají pro ně, schovávají jim „na památku", mluví s nimi důvěrněji než s hochy,' zasvěcují je dříve do svých starostí a tak se přirozeně více s dcerami sbližují. Synek jde více za otcem, pomáhá v jeho práci a nabývá i jeho zájmů a sklonů.

Nemají-li rodiče pro chlapce zaměstnání, ponecháván je více sebě, protlouká se bez dozoru mezi lidmi a zvířaty, s nimiž se přátelí a roste vlastním směrem.

Nikdy nezapomenu takového zálesáckého kluka, Vojty, jakého měli na samotě Klábovce. Kluk děvečky. Do půl sedma roku dále nepřišel než do lesa před stavení a na pole na kopec. Odtud viděl ves, dvě vsi, ale nikdy tam nebyl a netoužil po nich. Zato kolem Klábovky znal každý kámen, každý keř, ptáčka, hnízdo, jejich život