stopoval den ze dne. K zimě vyšťáral svou starou beranici, nasadil ji v říjnu na hlavu a nesundal až v květnu. Zato malé dřevěnky a tlustě podšité stávkové punčochy natahoval teprve kolem vánoc a již počátkem března odnášel je zase na půdu.

A teď přišla povinnost školní a po prvé do kostela. Vojta byl jako v jiném světě a když se vrátil, vypravoval panímámě, co viděl, slyšel a jak se díval těma svýma malýma, hloupýma očima. A povídal to udiveně v rozsahu dosavadních svých vědomostí a slovních znalostí. „To vám je veliká chalupa, ale chlívek ani stodola u toho nejni, psa tam taky nemaji. Vokna maji až u stropu, tam se nemůže kouknout z vokna, jako u nás; dyž Bela štěká, pěkně se podivám, do k nám de .. . Najednou přišly tři holky: dje malý a jedna velká, ta jedna malá zacinkala a ta velká si klekla. A co sem se nejvíc nasmál: Parýlek, co u nás seká žito, byl přistrojenej za ženskou a rosvěcoval svíčičky. Von si myslil, že ho nepoznám, ale já ho hned poznal. Potom přines takovou blýskavou lucernu — skla byly už vytlučený — a tak tim tam čudil, ale ani se vám drobátko nezasmál! ■— Taky tam sou schody jako na naší půdu do takový malinký sekničky, a tam vám sou pěkný třapce! Saprdí, ty by se hodily našemu strejčkovi k zábičí. Ta velká holka vylezla do tý sekničky a něco nám povídala, já nevim, co to bylo. Pohádka to nebyla, jak vy nám povídáte, vona křičela jako dyž se náš strejček vadí." To je téměř doslovné vyznání Vojtovo oněch dojmů, jaké naň učinil kostel a jež promítal ve své mysli skly dosavadních zkušeností ze samoty.

Děti rodičů, kteří se jim věnují více, jsou přirozeně zkušenější. Jakmile dítě je schopno cesty do kostela, ustrojí je maminka pečlivě a vyvádí. O velikonočních polosvátcích, když již slunko tepleji hřeje, vede je podívat na „Boží hrob", za pěkných nedělních odpolední na požehnání, o'pouti jde se staršími na pouť. To bývají první cesty dítěte do okolí. Jinak zná jen jejich ves a jejich pole, ale na nich získává rozhodně větší zkušenosti a znalosti z přírody nežli děti z města. Jest zůstaveno mnohem více sobě a přibíráno záhy k práci a tak zkušenosti i znalosti dodávají mu i zručnosti. Mohutnost poznávací rychleji se rozvíjí, ale postavíme-li je do nového neznámého prostředí, zůstává zaraženo a zdá se nám hloupým. To je však jen povrchní postřeh.

Tak šest let uprchne jako voda a maminka nebo tatínek vede svého miláčka po prvé do školy. Maminka nezapomněla nikdy na košíček, v němž paní učitelové přinášela dárek — trochu máku, vejce nebo máslo, aby pan učitel měl trpělivost s tím jejich ca-partem. Odmítnouti tuto poctu znamenalo by otevřenou nepřízeň učitele k dárci. Velmi často dávali rodiče učiteli menší peníz (dvacetník, zlatník), aby jej ve škole dal jejich dítěti „jako sám, aby rádo chodilo do školy".

Matka vypravuje děti ráno vždy s krajícem. Uprostřed jej vyhloubí, do jamky dá másla, sádla nebo oškvarků a obráceným vý-