Brzy začne zase příprava večeře, znova úklid slepic, kuřat, hus, kachen, krůt, sviň až pozdě do noci. Po večeři odpočinek pro všechny, pro panímámu až naposled. Zhasíná a unavena usíná s myšlenkami, aby také pantáta stačil opatřit všecko, aby dobře zasil, dobře sklidil, dobře prodal a koupil.

Vedle toho i zahrádka dá trochu práce. Té si jiný nevšimne, leda že ho vybídne. K tomu v sobotu velké mytí za jejího vedení, v neděli převlékání, týdně pečení chleba, praní, někdy třeba výpomoci na poli, někdy zastoupit pantátu. Přijde-li nemoc, dlouho musí zápoliti s panímámou. Ta jen zaváže hlavu studeným lupením nebo mokrým ovinkem a běhá dál. Musí-li přece ulehnouti, myslí za druhé, zařizuje a radí s postele.

Nikdy neuslyšíte z úst jejích, že má velkou kuchyni (a na Zálesí jsou ještě velké světnice!), že pantáta jí nepomáhá, že má právo na osobní svobodu, na odpočinek, na zábavu. Ve své povinnosti nalezla vyrovnaný klid i zábavu, vzpruhu i radost žití pro druhé, nezávidí práci mužovi, neboť dobře chápe, že její práce je nejdůležitější a také výdělečná a uznávaná. Není tu rozmarných tuh, jichž není možno splnit, žádná vzpoura pro právo osobnosti, ale podivuhodný cit pro společné soužití, žádné uhýbám lidské a rodičovské povinnosti míti děti. Tato filosofie zálesácké ženy byla příčinou, že až do konce 19. století cítila se jako dítě matky země stále plodící a rodící a jako ona brala na sebe ochotně, bez odporu a úskoku i tuto nutnost života. Tato filosofie zálesácké ženy byla nejsilnějším přínosem Zálesí českému národu a projevem neopravdovějšího vlastenectví, neboť přispívala k tomu, že jsme až do konce minulého století na Zálesí jako národ nestáli a neukazovali nebezpečí vymírání, nýbrž početní a tudíž biologicky mužné žití.

Rodiče jdou za sebe, jak již pověděno, více z hospodářských ohledů než z lásky, protože to musí být dnes nebo zítra a protože zůstati do pozdních let svobodným považuje se na Zálesí za těžký osud, neboť rodinný život byl jak pro hocha tak pro dívku jediným prostředkem životního zaopatření.

Vydávají se na nové cesty s požehnáním starých rodičů, s modlitbou a pomocí boží, v důvěře v sebe a v radostném očekávání. Z toho teprve roste jejich láska, která odříkává se rozkošnického ochutnávání, vytyčuje povinnost a radost činiti druhé šťastnými a štěstím tím učiniti spokojenými i sebe.j

Nemalý vliv na takové ovzduší má stálá vzájemnost. Společné bydlení (v jedné světnici), společná práce a zvyky, stejné mravní a náboženské (nikoli věroučné) požadavky, přibližné názory, vypěstované starou tradicí a stejným prostředím, stejné asi vzdělání, žádné společenské rozdíly a stejné hospodářské snahy. Společný zdar i nezdar vytvářejí společné zájmy, tužby, snahy i přesvědčení, ladí souzvuk cítění, chtění i jednání, buduje silnou rodovou tradici a vzájemnou podporující se lásku.

I při těchto zásadách se stává, že některý muž bývá k manželce tvrdý do té míry, že dojde jí trpělivost, ale k soudu nejdou. Dokud ta-