ková žena jest mladá, utíká s nejmladším dítětem k rodičům a čeká tam, až si pro ni pantáta přijde s prosíkem, a to bývá náramně brzy, neboť bez hospodoyně není možno hospodařit ani několik dní. Chápeme, že tento krok bývá účinný, vždyť do Canosy nikomu se nechce. Je-li nedorozumění časté a trvalého rázu, utíkají se zálesácké ženy k panu faráři o radu a pomoc. Ten vzkáže zbujnému manželu, aby někdy po kostele k němu přišel, a pak domluvou a výkladem rozehrává struny srdce jeho, až povolí. Na faře v Branšově tam prý také hospodyně farská zakročovala přísně a stavěla se jako ochrankyne svých družek.

Neděle v rodině. Hřejivé teplo rodinného života na Zálesí objeví se pozorovateli náležitě teprve v neděli.

V žádném stavu není rozdíl mezi nedělí a všedním dnem tak veliký jako u zemědělců. Oproštěni jsou nejen práce, za kterou šli bez oddechu od noci do noci po celý týden, ale zbaví se na chvíli vší té nečistoty a prachu, bez nichž práce jejich není myslitelná, zbaví se na chvíli i starostí i nepořádku doma a na dvoře.

Jest přirozeno, že venkovan se na neděli tolik těší a tolik ji uctívá, když v neděli může se také jednou převléci do čistého vonného prádla, do čistých svátečních šatů, co i jemu přivádí v duši jakési uvolnění a povznesení ze rmutu života. Zajde si pak do kostela, kde všichni povzneseni blíží se za tajemných obřadů svému Bohu a odcházejí duchovně uklidněni a posilněni.

Na Zálesí by neměli snad celý rok odpočinku, kdyby nebylo nedělí a svátků, které pilně světí. V sobotu již „ženský" umyjí dřevěné nádobí, židle, lavice a stůl a vydrhnou podlahu. Ta pak postele se vytřepanou slamou, aby ji do neděle „muský" nezašlapali. A ku podivu, tato čistá měkká sláma po celé seknici již dělá jakousi polo-sváteční náladu. Malé děti maminka koupá ve vaně a když po večeři mužské obyvatelstvo se uklidí, ženské se myjí samy až po pás, vymývají si hlavu a česají se.

V neděli všichni vstávají o chvilku později, ale ne o mnoho, jest více „ouklidu", jde se do kostela, do města, na pout někam a tak se musí také chvátat.

Pantáta vzbudí čeládku a ještě na chvíli vskočí do postele zahřátí se. Budí totiž vždy, ať v létě, ať v třeskuté zimě jen ve svém nočním oděvu — podvlékačkách a košili, bos, jak vyskočí z postele. V neděli teprve k osmé opouští postel, ale neobléká se; chodí ještě v nedbalkách, „pucuje" se a cídí vysoké boty. Zatím blíží se čas připravovati se „na hrubou" (kde je jedna mše, tedy na mši). Synové i pantáta myjí se po pás, paňmáma vydrhne jim všem pořádně záda, připraví tenké košile (které mnohdy musí se teprve žehlit) i jiné prádlo, a hledí aby pantáta i synové byli v ten den jako ze škatulky.

Jde-li i ona do kostela, jdou s pantátou, ale spěchává raději na ranní. Musí ť brzo domů: je ta drůbež, všelijaké ještě uklízení a lepší oběd. Pantáta zase jde raději na velkou jako ta mládež. Vyposlechne už kázání a doma paňrnámě vypravuje, jak to zas dnes