„velebný pán" rozebral. Z kostela zacházejí hospodáři „ha zavdanou", vypijí stojíce a pílí domů. Když v novější době zajdou na pivo, usadí se mezi sousedy a již nepospíchají. Až tak k obědu. Holky a hoši chodí do kostela obyčejně v houfech odděleně, zacházejíce hoši pro hochy, holky pro holky. Z kostela jako by vše pospíchalo, mísí se, předbíhají, dovádějí a škádlí se vzájemně. Nebývalo tu takřka rozdílu mezi synkem selským .a čeledínem, nebo dcerkou a děvečkou.

Zašlo-li co hospodáře, že v neděli nešel do kostela, věnuje dopoledne „toulkám". Nezastihne-li doma sousedů, vyjde si do polí nebo do lesa — „na svý". I pěkné nedělní odpoledne rád věnuje svým polím. Vede do nich paňmámu ukázat jí, jak to roste, vždyť ona neměla třeba celý týden kdy vyjít si na pole. Obejdou všecka pole, někdy i les a louky, prohlížejí vše, rozumují, uvažují, činí další plány. Když vídal jsem je takto spolu v polích, zdálo se mně vždy, že v nich musí růsti síla vědomí o svaté práci jejich, o dobré matce živitelce, na níž oni jsou tu pány a že u nich přichází tak přirozeným obraceti se při všem jen o pomoc k nejvyššímu Hospodáři, že v nich roste sebevědomí a vážnost, se kterou se tak často u hospodářů setkáváme. Cesta jejich musí jiti polem lnu a máku, na kterých ovšem paňmámě nejvíce záleží. Spokojeně rozhlížejí se po všem a hospodyně pochvaluje si: „Heleď, táto, jak se ten len hněvá!" a táta počítá, kolik asi zaň utrží, co se zaplatí, co koupí nebo schová.

Za zimního nedělního odpoledne paňmáma spravuje a zašívá, nebo jako pantáta někam si zajde „na toulky" (ale nikoli společně) k sousedovům, někdy hospodář na chvilku do hospody. Také zimní večery se toulkám věnují a podle vypravování starých věnovaly. Některé stavení zvláště jest oblíbeno pro tyto tácky. Shromáždění sedají po lavicích, kol kamen, po truhlách a třeba na postelích (na pelestích), jen zřídka, a to hlavně, chtějí-li si zahrát v karty, u stolu. Mluví se o hospodářství, o všedních příhodách, o strašidlech, vypravují se pohádky a pověsti, ale o politiku se nezavadí, leda v dobách posledních. Karty na táckách hrály se o kostky z bramborů nebo řepy, jichž stanovený počet platil za krejcar, aby se ušetřilo. V hospodě hraje se o peníze, a to zpravidla jen v neděli. Také na tyto besedy přicházívaly a přicházejí hoši svobodní. Tu již padne více vtipů a více smíchu. Nezřídka však vyhledávají sobě rovných, majíce schůzky v jiných domech, kdež bývá hlučněji a veseleji, zvláště jsou-li tam i děvčata. Ale to jsou schůzky bez pozvání a hoši vystřídají za večera mnohdy několik domů.

Vejminkáři. Bývá to porad a starostí, jak to zaříditi, aby nebylo sporů a po případě i nedostatku potom. Proto s obavou i na Zálesí postupují při každém jednání o výměnku. Vymiňují si vždy „jít ke stolu", t. j. stravovati se s hospodářem, jednu místnost pro sebe nebo alespoň místo pro postel. A čím byla usedlost větší, tím také „vejminek" se zvětšoval. Aby si mohli „vejminkáři" přilepšiti