str. 20
Mládež spánku mnoho neholduje. „Vohnipera" (ospalý) utrpí mnoho posměchu mezi hochy. A jestli dívka usnuvši nečeká, hned ji hoch stihá popěvkem:
Nechci tě, má milá,
seš tuze ospalá;
nechci tě, má milá,
že tuze spíš.
Já sem včera k vám přišel
a zase sem vodešel,
dal sem ti hubičku,
ty nic nevíš.
|
To bývalo však jen důtkou nejlehčí, dívkám nejmilejším tak od hochů „z Berouna", ale hoši „z Drážďan", ti vyváděli holkám ospalým často nepříjemné věci: svázali všechno šatstvo na pevné uzly, jindy vynesli ospalou s postelí třeba až na dvůr nebo do rybníčku a odešli. Mohlo se tak stát, protože ta mládež zde má dobré nervy a spí, jako když ji do vody hodí.
Takový volný život mívá ovšem také nezřídka následky, o nichž zase vypravují písně zálesácké:
Za to jedno vyspání
dostala sem snídaní,
že bude do roka kolíbání.
|
Nebo:
Škoda je tě, má panenko,
že sem já ti zkazil svět.
Dyž sem zkazil, ať sem zkazil,
co je komu do toho,
šak já musím počet vydat
Pánubohu ze všeho.
|
Nezbývá než sňatkem odejiti od chasy, jinak má dívka svět zkažený a hoši si jí nevšímají:
Co je po studánce,
dyž v ní voda nejni,
co je po panence,
dyž poctivá nejni.
|
Je to netoliko silný pud pohlavní, který zdravou mládež nutí důvěrně se sbližovati, ale jsou to i sociální poměry. Pro dívky zdejší nebylo jiného zaopatření do budoucnosti nežli sňatek. Proto vedle lásky byla i rozumná touha všech zálesáckých dívek přichystati si známostí včas možnost manželství, proti němuž by rodiče ničeho nenamítali.. To jsou tedy dvě stěžejní síly v myšlení a jednání zálesácké chasy.
A odtud zjev, že velká většina písní zálesáckých jsou písně milostné a zase převahou obírají se právě vzpomínkami na chvíle
|
