nebáli se celé hospody, jak způsobili boj a celou vytloukli. „Dyž se šlo po podlaze, krev po zdích stříkala."

I známý zbožný písmák a humanista Hrobina z Kletečné byl ve dvaadvaceti letech znám široko daleko jako silák a rváč, roztrhoval pranice o posvícenských muzikách a často „celou hospodu vyházel". Panští úředníci neopovážili se za jeho přítomnosti vzíti selskou holku k tanci. Však Hrobina, když už přišel do let, ještě se dovedl vypořádat. Dr. Hamza popisuje takovou událost, jak šla od úst k ústům:*) „Sloúha kletečský, stoupenec strany panské, při muzice poněkud jsa rozjařen, zastavil se u stolu, kde mezi sousedy seděl pilař Hrobina. Pěstí na stůl uhodil, hustý dým vefoukl pilařovi do obličeje, sklenicí svojí přiťukl do sklenice Hrobinovy, až se na kusy rozletěla a drze ho vyzval: „He, he, pane aktuare. . . povídám ... seberte modlitby... vyhodíme vás z vobce ... Predstavenej bude podle našeho gusta! ..." Dva pověstní siláci mžiknutím oka stáli proti sobě. Utichla hudba, ženské zděšeny jsouce prchaly ze síně taneční, sousedi i chasa ustoupili k lavicím u druhé zdi. Nevídaný blesk šlehl okem pastýřovým a krátké svalnaté ruce jeho chystaly se k obvyklému vítězství. Rychleji však, než kdo' sledovati mohl, uchopil pilař protivníka svého jednou rukou za krk, druhou za nohy, vyzvedl ho jako pírko vzhůru k nízkému stropu venkovské hospody a uhodil jím s napjetím všech sil do zavřeného okna. Okno s třeskotem se vyvalilo i s přemoženým ven do zahrady. Hrobina rozhlížel se po hospodě: „Je tu ještě někdo," otázal se klidně a hrozně, „kdo by si přál mně plivnout kouř do tváře ?" Nikdo ovšem se nepřihlásil. Venku Matějíček hrozným pádem omráčený teprve po dlouhé době se sebral a namáhavě se belhal do pastoušky. Na půdě, kam se dovlekl, dlouho do noci sám k sobě hovořil: „Koukejme, koukejme .. ten mne podebral... Koukejme ... V krku mi zachrastilo ... na nohách mám vod jeho prstů modříce... jako pentle... koukejme, koukejme..."

Muzik bývalo vždy hojně a příležitost k takovým kohoutím zápasům veliká. Ve chlapcích rostla odvaha, duchapřítomnost, pohotovost a hadí hbitost obdivuhodná.

Nejmilejší muzikou, odkud se také nejvíce datovalo příčin k nevraživosti obcí, byla „muzika za máje".

Při muzice hoši — někteří i bez kabátů a bez Vest, ale v čisté košili — držíce se za krky rádi zpívají před muzikanty a žádají, aby zahráli každou jejich píseň. Dobří zpěváci bývají i dobrými tanečníky a skladateli nových písní. Řevnivost svoji na dívky a náruživou touhu po odvetě rádi vkládali i do svých popěvků.