Zálesáčtí hoši v povaze bujní a horkokrevní vtiskují povrchnímu pozorovateli dojem surovosti. Není tomu tak. Je to tradiční junácká hrdost, v krvi a podáním se dědící a zvykem od starších k mladším přecházející a udržovaná. Nejsou nepodobny jejich zápasy junáckym zápasům jihoslovanským a také na hocha, který se jich nezúčastní, pohlíží se s jakýmsi posměškem. Proti jiným lidem, cizím, starším a postavením svým. přednějším vedli si vždy způsobně a s úctou. Jakmile se hoch oženil, bylo po rozpustilé bujnosti a po nepřátelství s protivníky svobodnými. Stával se vážným a dobrosrdečným Zálesákem a udržoval dobré sousedství v obci i mimo obec. Zálesák dobře cítil, že obec jest oporou jeho společenského života a vedle jeho rodiny, že je to druhý útulek, kde se cítí cele doma. Proto si také obce své váží a je na ni hrd.

K důležité kapitole života mužské chasy zálesácké náležely odvody. K nim branci připravili si vždy muziku, která by je vyprovázela do Humpolce. Byla to zpravidla harmonika. Časně z rána, doprovázeni před vrata plačícími matkami a roztouženými dívkami seřazovali se na návsi a uchopivše se za krky za bujarého zpěvu následovali harmoniku. Zpívalo se a hrálo se skoro bez přestání až do města, ve městě odbyli si povinnost a obdrževše od starosty svůj „vojenský žold", pokračovali za pochodu městem ve zpěvu. Odpoledne vraceli se podnapilí do dědin a dokončovali někdy ještě muzikou to smutné veselí, při kterém hoši výskali a maminky a milenky plakaly. Plakávaly snad jen ze starého zvyku, nebo vojna koncem 19. stol. nebyla tak odstrašující jako ještě před 50 lety.

Tehdy matky i nevěsty měly proč plakat. Na koho padl smutný los na vojnu, byl takřka ztracen na dvanáct let. Odvedli ho s jinými za těžkých povinností daleko od vlasti, bojoval za císaře pána, jenž mu opravdu byl lhostejným a za něco, čemu nerozuměl. Domova po celých 12 let nespatřil. Ani nebylo pomýšlení na to a mnoho se změnilo, než se vrátil, vrátil-li se vůbec. Tehdy opravdu býti odveden, bylo smutnou ranou do rodiny. — A byly to hlavně rodiny selské, jež těžká povinnost ta stíhala.

Hospodáři — majitelé gruntů nerukovali; proto bohatí sedláci kupovali synům ještě za svobodna usedlosti — chalupy. Tak Hrala v Ml. Bříštích koupil pro syna chalupu, kde se říká „V půle", v Duše-jově sedlák Zeman měl zvláštní domovní číslo na včelíne, aby bylo pro dorůstajícího syna.

Snad úlevou bývalo, že alespoň zámožnější mohli se vyplatiti z vojny. Ale tím krušnější bylo pro ty, kdo neměli na výplatu, Mnozí, když přišel rozkaz narukovat, utíkali, skrývali se za dne v lesích a na noc tajně plížili se domů nebo dostávali od rodičů něco peněz, aby šli ke vzdáleným přátelům nebo do světa. A když přišla upomínka nebo dráb: ,',Nejni doma, vodešel, nevíme kam."