Ale stav k vojně schopných mužů konskripcí od roku 1753 byl dobře zjišťován a stanovený počet vojáků také stůj co stůj sehnán. A tak mnohému nezbývalo než se bolestně rozloučit, mnohému ještě při odchodu mžikala naděje, že se vykoupí.

Prababička Podobova z Komorovic, když jí bylo 18 let, vyprovázela svého bratra na vojnu až do Kr. Hradce. Otec sehnal kde co peněz, bratr uschoval je v širokém vopásku a Anička pěkně vystrojena složila do velkého košíku živobytí, uvázala do bílé plachty na záda a vydali se pěšky na dalekou cestu. V stáří divívala se své odvážnosti, ale tehdy šla s milým bratrem odvážně a vesele. Měla za úkol nejen mu sestersky poskytovati cestou útěchy, ale kdyby se mu nepodařilo z vojny se vyplatiti, vrátiti se s penězi a šatstvem jeho zase pěšky domů. A cestou na každém důležitém rozcestí upozorňoval ji bratr na to a ono, aby si zapamatovala cestu zpáteční. Ale nebylo toho třeba. Podařilo se bratru z vojny se vyplatiti a tak s veselou nastoupili dlouhou cestu zpět. Nocleh našli u dobrých lidí.

Po dvanácti letech, zachoval-li se voják při životě, vracel se z vojny domů nikým neznán. Holka se mu vdala, rodiče mnohdy zemřeli, neměl o ničem zpráv, sám zmužněl, zvážněl, zestaral, vousem zarostl. Ký div, že ho nepoznali.

Když ta odvážná Anička provdala se do Komorovic za rychtáře, měl on právě také bratra na vojně. Tloukl se někde pod Radeckým v Italii a zprávy o něm nikdy nedostali. Až jednou přišel pocestný ve vojenském šatě s notným rancem na zádech a žádal u Podobu o nocleh. Slovo dalo slovo a on že jde z Italie až někam ke Kolínu. Rozumí se, že zůstal, vždyť stará panímáma se zaradovala, že snad se něco dozví o svém synu. A zvěděla.

„Už by měl chudák taky přijít," povznechla si.

„A přišel, jenže ho nepoznáváte. Je u vás, což mě, mámo, neznáte už?" A při těch slovech se zdvihl s lavice, shodil vojenský plášť a postavil se před mámu. Zadívala se naň a rozpřáhla ruce.

„Tak si se mi, hochu, zdál podoben v těch svých očích, ale kde pak, kde pak, ta léta už."

Po srdečném uvítání, provázeném radostným pláčem, rozbaloval příchozí rance, vyndával krásné prádlo, co si z vojny přinesl a některé maličkosti darem.

Rázem rozkřikl se příchod jeho po vsi, přicházeli staří známí a vrstevníci vojáka přivítat i paňmámy prý přicházely večír podívat se na ty jeho zásoby prádla. Babička vodila je s plápolající dračkou do komory, otevřela velikou malovanou truhlu, kde měla i své zásoby pláten a ukazovala všechno. Však jednoho dne stala se jí nehoda. V noci po takové návštěvě ucítili ve stavení kouř, pospíchali sem a v komoře našli truhlu v plamenech. Z hořící dračky uhlík zapadl do prádla a prohořelo a propálilo se všecko.

Hůře to dopadlo s vojákem Noskovým z Branišova. Ten dle vypravování jeho sestry vzkázal po jiném, že už taky přijde, a nepřišel. Přišlo jim však potom psaní na úřad, že Nosek z Branišova, vraceje se z vojny, nalezen byl u Jindřichova Hradce za zdí hřbitovní přikrčen a mrtev.