Ti, kdož vrátili se domů šťastně, musili již, chtíce se ženiti, ohlí-žeti se po starší družce, obyčejně vyhledali si některou vdovu. Tak r. 1782 Jan Hejsek, voják od kyrysnického regimentu Anspach, oženil se s vdovou po Jakubu Svobodovi na Vorlovech a do vejrostu dětí ujal statek. Po 22 letech ujal se statku vlastní syn a dědič Jan a z vděčnosti za otcovskou péči oddělil otčímu svému Janu Hej-skovi čtvrt gruntu.

Slovo o b e c v dobách pradávných označovalo pozemky společné všem členům kmene. V tomto smyslu přestalo se ho užívati, poněvadž ani právní podstaty tu není. Nyní užívá se ho na Zálesí pro pozemky společné všem občanům usedlým v jedné osadě.

V jiném slova smyslu znamenalo slovo obec až do polovice devatenáctého století shromáždění občanů, kteří požívali v obci nějakých práv, přibírajíc přívlastky *valná" a „celá". „Páni purkmistr, konšelé a celá obec". V tomto významu slovo „obec" bývá nahrazováno slovem „hromada", t. j. když se všecka obec sejde.

Ve třetím významu jest slovo obec hromadným názvem všeho občanstva téže vesnice.

Správu obce měl na starosti rychtář vrchností ustanovený obyčejně dědičně.

Potřeboval-li poddaný čeho od vrchnosti, neobracel se přímo na ni, ale na rychtáře své obce, který docházeje často na úřad, zde přednášel, čeho třeba, žádal o schválení a přijímal další rozkazy poddaných. Však takový rychtář měl úředního řízení stále dost a dost. Poslední rychtářka v Komorovicích ještě v pozdním stáří na to si stěžovala, že její muž doma se nezdržel, stále jen byl ve světě a po ouřadech a ona žé musila se o vše starati sama.

Byl-li rychtář moudrý a rozšafný, byl brán i do důležitých porad a komisí veřejných. Roku 1681 stává se členem státní komise o stavu zemědělství také Vojtěch Kameník, rychtář větrnojeníkov-ský. Na větrnojeníkovském Zálesí je r. 1644 pět rychet: v Jeníkově, Kalhově, Zbilidech, Opatově a Dušejově, na želivském roku 1667 tři: Záhoří (později v Komorovicích), ve Starých Bříštích a Krasoňově. Pod správu rychtářovu náleželo několik nejbližších osad nebo také jen jedna vesnice velká. S rychtou spojeno bývalo ode dávna i právo soudní, někde velmi důležité, které vrchnost, potřebovala-li peněz, pronajímala i prodávala jednotlivcům. Když želivskému klášteru se za opata Jana I. v polovici 15. stol. nedostávalo, aby nahradil potřeby nejnutnější, bylo soudní právo ve vsi Staré Bříští postoupeno panu Janu Trochonovi a jeho dědicům za 17 kop grošů.*)