vyjiti z města a vybrali 40 centů ovsa, 20 centů sena a 20 centů slamy. Po dvou dnech přibylo 15.000 Prusů všech zbraní a přes den vybírali prostřednictvím městské rady třikrát requisice — flanel, barchet, obvazy, niti a jehly. Když již se nedostalo flanelu, vybírali sami v krámech i násilím, dávajíce za vybrané stvrzenky. Ještě neomaleněji chovalo se dále přicházející vojsko a výstřednosti se opakovaly skoro v každém domě.*)

Nebyl by obraz života lidu na Zálesí postaven do pravého světla, kdybych se nezmínil, jak jeví se nyní po čtyřiceti letech.

Světová válka a její neblahé následky a zdánlivé vymoženosti rozleptaly i na Zálesí vzájemný poměr lidu, kdysi tak pěkný. Přišlo mnoho peněz a s nimi i mnoho pýchy, mnoho požadavků a požitkářství bohatých i chudých. Chudina nerada slouží u sedláka, nerada chodí k hospodářství na práci, holky opatřují si domů tovární práci (síťkování, pletení, přípravy obuvnické a p.) nebo kupují na splátky kola a jezdí za prací do měst (ale také daleko k zábavám).

Naproti tomu selské rodiny, nemohouce si opatřiti potřebné čeládky, jsou nuceny zapřáhati všechny své členy od nejmenších do těžké práce, a to od rána do noci, od jara do zámrzu, i v neděli. Zaslouží si tedy, jak říkají nyní panímámy, aby holky za to dření také se oblékly. A tak se kupují nejdraží látky i drahé klobouky a musí je býti také vidět. Kdysi jim stačila jedna bílá vyšívaná sukně k muzice na celé mládí, nyní převlékají se dvakrát i třikrát v době jedné muziky do nejlepších šatů. Staří, mladí neměli nesplnitelných přání. Jen v neděli a ve svátek chtěly se dívky nastrojiti, aby se líbily. Děti byly skromněji i skrovněji vedeny. Byly ohledy na nedosažitelnost k rodičům i k sourozencům, kterých bývalo 6—9. Ten závazek k druhým je vychovával — rodiče i děti, ale to nebolelo, to blažilo a činilo spokojenými.

Před šedesáti lety (1870) opustili Zálesáci svůj rázovitý kraj a svůj domácí poctivý nábytek, od sta let pomalu opouštěli své dřevěné příbytky a šindelové střechy a dnes své zvyky a žel mnohé dobré staré mravy. Zůstane tu však příroda a selská práce, kterou již část obyvatel opovrhuje, ale ta je tichá a učí klidu a v bídě naučí zase všechny trpělivosti a práci, práci bez výběru. Návrat od komínů ke hroudě, k půdě — matce a živitelce, naučí spoléhati na sebe a přinese lepší štěstí.