dále na jih až do úvodí Popradu, ba i do vrchů levočských; v názvech nalezneme stopy horalského způsobu i v popradském kraji, ale můžeme předpokládati, že se ustálily hlavně vlivem přistěhovalců, kteří se stěhují stále z horských krajin pravé horalštiny do úrodnějších krajin spišských. Jinak patří již úvodí horního i středního Popradu v ohledu lidového stavitelství jiné oblasti, oblasti dolinné, která se liší od horalských krajů.

Horalské lidové stavitelství vyznačuje několik charakteristických znaků, které je liší zásadně od způsobu obvyklého v popradském údolí. Již sama situace hospodářství ve vsích je odlišná. Horalské vsi jsou pravé vsi silniční a potoční, v nichž jednotlivé hospodářské dvorce leží podle cesty a namnoze i podle vody volně roztroušeny. Každý dvorec stojí většinou odděleně nebo dokonce o samotě na vlastním pozemku, jenž se táhne dlouhým pruhem napříč celým katastrem. A protože chotár se rozkládá obyčejně na obou bocích dlouhého údolí, táhnou se pozemky každého hospodářství v souvislém pásu od jednoho konce obdélného katastru ke druhému kolmo, nebo. téměř kolmo k potoku a cestě, tedy ke směru vsi. Horalské dědiny vznikaly často postupnou kolonisaci, takže usedlíkům byly přidělovány stejné pruhy lánů. Kromě toho populace se v těchto pozdních vsích nerozmnožila ještě tak, aby pozemky byly příliš rozdrobeny dělením, a lány zůstaly tudíž dosti celistvé a široké.

Na vlastním pozemku má tedy každý dvůr dosti místa, aby se všechny budovy volně rozložily; v tom ohledu není stísněnosti; a i kdyby staré budovy a šíře pozemku nestačily rozrůstající se rodině, domácí postaví nové dvory raději za sebou, než by obvyklý prostor domů zmemšovali a tísnili se. Dvůr (obora) mívá čtvercový tvar a zastavěn je se dvou nebo se tří stran budovami, v novější době pak bývá uzavřen i se čtyř stran, takže vznikají docela uzavřené statky. Typickým požadavkem je, aby obytný dům byl obrácen čelnou podélnou stranou k slunci a naproti němu stála stodola, spojená obyčejně s chlévem (stajňo). Třetí stranu dvora zaujímá obyčejně ovčáreň a chlívky, na čtvrté straně stává kůlna, se strany dvora otevřená (jata, podšopa) anebo ji uzavírá plot (parkán). Jako plán statku je charakteristický, tak i disposice obytného domu je rázovitá, a to v celém téměř horalském kraji. Z krajní síně, chladné a tmavé, která zůstávala za starých časů vždycky bez ohniště, vstupuje se do veliké chyže, za níž teprve, tedy vlastně naproti síni, je zbudována komora, rovněž chladná a dosti temná. Za druhý charakteristický znak je možno pokládati umístění peci a ohniště, které vidíme vesměs jenom v chyži po starém slovanském způsobu. V jizbě před pecí stojí totiž ohnisko (nalepa), na kterém se v zimě i v létě vařilo na otevřeném ohni, kdežto síň zůstala vždycky bez ohniště. Třetím typickým znakem horalského stavitelství je spojení stodoly a stájí v budově, postavené naproti obytnému domu. Kromě toho horalské stavitelství charaktesrisuje ovšem ještě řada jiných rysů: Na Horalskú na příklad není špýcharů v oddělených stavbách;